Žáci vaší školy skládají nové závěrečné zkoušky. Vyhovují vám jednotná zadání?
Je to pro nás perfektní přínos. Situaci nám ale komplikuje, že se jednotná zadání uvolňují až v březnu, což je poměrně pozdě vzhledem k tomu, že řada žáků dělá praktickou zkoušku přímo ve firmách. Těm potřebujeme včas oznámit, co budou žáci vyrábět, aby stačily objednat materiál. Jednotné zadání předtím ještě upravujeme, abychom firmám předali skutečně jen vybrané téma, ne celou dvousetstránkovou brožuru. Zadání bychom proto potřebovali mít k dispozici do poloviny února.
Firmy zajišťují praktickou zkoušku i materiálně?
Některé firmy poskytují materiál, jiné souhlasí s konáním závěrečných zkoušek s tím, že materiál zajistíme my. Někde je to půl na půl, záleží na konkrétním podniku a na dohodě. V některých oborech žáci v rámci závěrečné zkoušky pracují na výrobku, který je pro firmu přímo zakázkou.
Jsou v takovém případě za práci placeni?
Podle zákona mají nárok na odměnu za produktivní činnost – tedy za výrobek, co podnik může prodat nebo za službu pro zákazníka. Dolní hranice pro odměnu je stanovena ve výši jedné třetiny minimální mzdy. Je-li žák šikovný, podnik mu může dát i víc.
Jste také spoluautorkou jednotných zadání v oborech umělecký truhlář a řezbář. Jak se vám daří spolupráce v autorském týmu?
Máme problém s odborníky z praxe, kteří byli pro tyto obory vybráni. Přestože jsme je zvali na všechny naše schůzky, nezúčastnili se ani jedné. Ačkoli poslali vyplněný dotazník s připomínkami k jednotnému zadání, nepřišli obhájit svůj názor a poslechnout si naše stanovisko. Z neznalosti školské legislativy nám například napsali, že by se praktická zkouška měla dělat šest týdnů místo tří. To však není ze zákona ani vzhledem k organizaci školního roku možné.
Dalším problémem je, že odborníci z praxe nejsou nad věcí a vidí jen své hledisko. Například u oboru umělecký truhlář se někteří z nich zabývají spíš restaurováním a replikami starého nábytku, jiní naopak pracují s moderním designem. Když máme v jednotném zadání téma, které stojí mimo oblast jejich zájmu, mají k němu odstup a kritické připomínky. Náš názor si ale poslechnout nepřijdou. V tomto jsou velké rezervy. Kdybychom si pozvali vlastní odborníky z podniků, s nimiž trvale spolupracujeme a kteří na naší škole tvoří uměleckou radu, fungovalo by to mnohem lépe.
Co je úkolem umělecké rady?
Umělecká rada se schází obvykle dvakrát do roka – diskutujme o novinkách v uměleckém světě, o tom, kam bychom měli směřovat i o jednotných zadáních. Škola z jednotných zadání vybírá několik – dle toho, jestli pro jejich provedení máme podmínky, jestli se časově vejdou do daného limitu a žáci je bez problémů zvládnou. Takto vybereme třeba tři a umělecká rada doporučí jedno, které pak žáci u závěrečné zkoušky dostanou. Odborníci z umělecké rady také spolupracovali na tvorbě školních vzdělávacích programů.
Jsou v některých jednotných zadáních úkoly, které se nedají časově zvládnout?
Například u uměleckých kovářů trvá praktická zkouška čtyři týdny, což se nám organizačně nevejde do školního roku. Z tohoto důvodu u nás umělečtí kováři zatím nemohou dělat závěrečné zkoušky podle jednotného zadání. Potřebovali bychom, aby práce byla kratší aspoň o týden nebo aby jednotné zadání nabízelo varianty praktické zkoušky na dva, tři a čtyři týdny – jak to umožňuje legislativa.
Spolupracujeme s desítkami malých firem
Vaši žáci chodí na praxi přímo do firem. Jak se spolupráce zajišťuje?
Žáci třetích ročníků vykonávají odborný výcvik na pracovištích firem po celý rok. Místo praxe si domlouvají přibližně půl roku dopředu – buď si vyberou některou z firem, s nimiž dlouhodobě spolupracujeme, nebo si mohou podle zájmu či místa bydliště zvolit vlastní. V takovém případě do firmy vyšleme našeho pracovníka, aby pracoviště prohlédl, zjistil pracovní podmínky žáka a smluvně zajistil spolupráci. Prostředí firmy a práce, kterou žák bude vykonávat, musí odpovídat požadavkům školního vzdělávacího programu.
S kolika firmami spolupracujete při odborném výcviku?
Spřátelených firem máme padesát až šedesát, žáci jsou každoročně rozmístěni ve třiceti až čtyřiceti firmách podle vlastního výběru.
Proč vlastně mají tyto podniky zájem věnovat se učňům?
V našem případě jde většinou o malé firmy o několika zaměstnancích, které si berou na praxi jednoho, maximálně dva učně. Výhodou pro takovou firmu je, že tak získávají pracovníka, který toho sice udělá méně, než zkušený dospělý, ale přesto je jeho výkon pro firmu přínosný. Žák na praxi může kromě odborných úkolů zastat i méně kvalifikované, ale přitom potřebné práce. Roli hraje také to, že bere menší plat, než běžný zaměstnanec a nemusí se za něj odvádět pojištění. Na druhé straně naše škola si velmi cení toho, že žáci chodí na praxi do skutečného pracovního prostředí, že vidí, jak vypadá život ve firmě, jak se jedná se zákazníkem, že je třeba někdy pracovat i o víkendech a pak zase přijde období, kdy je méně zakázek a tedy i práce…
Nestává se, že někteří žáci ztratí zájem o práci a jsou s nimi problémy?
To se pochopitelně občas stane, ale nám hodně záleží na tom, aby žáci absolvovali svou praxi až do konce, a proto pokud nastanou problémy, okamžitě je řešíme. Podniky, s nimiž spolupracujeme, to velmi oceňují.
V důsledku ekonomické recese měli v posledních letech absolventi takřka ve všech oborech problém najít zaměstnání. Pocítila to i vaše škola?
Oficiální školní statistiku nemáme. Podle údajů v systému Infoabsolvent bylo v roce 2010 např. mezi uměleckými truhláři deset nezaměstnaných absolventů v celé republice. Vzhledem k tomu, že se tento obor učí na pěti až sedmi školách, je to slušný výsledek. V oboru umělecký řezbář nebyl v roce 2010 žádný nezaměstnaný absolvent. Otázkou je, zdali zůstávají ve svém oboru, nebo jestli jdou třeba do klasické truhlářské firmy. Setkáváme se i s tím, že pracují v oddělení dřeva v hobbymarketech.
Mají absolventi možnost najít v podnicích, kde absolvovali odborný výcvik, také stálé zaměstnání?
Firmy žákům práci nabízejí, záleží na rozhodnutí žáka, zda nabídku přijme anebo jestli bude ještě pokračovat ve studiu. Někteří žáci chtějí hned začít vydělávat, a tak volí dálkovou nástavbu při zaměstnání.
Alena Nová
Rozhovor byl zveřejněn ve čtvrtletníku VZDĚLÁVÁNÍ, č. 3/2012, s. 1 a 6
