Hospodářská komora ČR upozorňuje na kritický nedostatek technicky vzdělaných pracovníků. Problém začal po revoluci, kdy se zcela obrátila situace a místo dělnických profesí začaly být protěžovány humanitní obory. Po dvaceti letech se ukazují negativní důsledky tohoto rozhodnutí, které mohou mít fatální dopad na úroveň hospodářství. Česká republika je totiž průmyslovou zemí. Například náš export táhne zejména průmysl. Pokud nebude dostatek technicky kvalifikovaných pracovníků, protáhne se současné období stagnace a nastane propad.
Problém by mohlo vyřešit přijetí takzvaného duálního systému. Ten velmi dobře funguje například v Německu, kde se o něj zajímala i Hospodářská komora ČR. Spočívá v tom, že žáci se hlásí do firem, ve kterých se následně vyučí. Učni v Německu tráví v klasické škole pouze jeden nebo dva dny v týdnu, tam se jim dostává všeobecného vzdělání. Technické předměty a především praxe se odehrávají v prostředí firmy. Je to zcela přímá vazba, díky které se učni setkávají s nejlepší technikou a získávají schopnost se prakticky uplatnit v provozu, říká Jiří Kořínek, ředitel Odboru vzdělávání a projektů Hospodářské komory ČR.
To, co funguje za hranicemi, ale nelze jen tak snadno aplikovat do českých poměrů. Především by bylo velmi komplikované přenést financování odborného školství ze státu na zaměstnavatele. A k tomu je tu celá řada dalších otázek. Například se přesně neví, jestli by česká společnost unesla, že právě zaměstnavatelé by měli být těmi, kteří budou rozhodovat o tom, co se bude učit a kolik studentů je možné pro dané obory přijmout. Na dlouhé debaty ale Česká republika nemá čas. Hrozí, že nejpozději za 15 let, nebudeme schopni obstát na evropském ani světovém trhu, protože nebudeme mít kvalifikovanou pracovní sílu. Tu si musíme už teď začít vzdělávat. V opačném případě nebude možné dostát závazkům u všech typů technických zakázek, varuje Zdeněk Somr, viceprezident Hospodářské komory ČR.
Mladí lidé musí začít studovat obory, ve kterých najdou uplatnění. Žádané jsou hlavně technické profese.
Jako rychle expandující firma si dobře uvědomujeme potřebu investice do budoucnosti, proto jsme přistoupili k modelu duálního vzdělávání. Z vlastních finančních prostředků jsme vybudovali a vybavili školicí středisko, kam bylo od roku 2010 nainvestováno asi 120 000 eur. Uvolnili jsme zkušeného zaměstnance, který se na plný úvazek věnuje praktickému výcviku učňů a společně se SOU Domažlice a německou mateřskou firmou dále pracujeme na optimalizaci učebního plánu a získání certifikátu, který by byl uznatelný na obou stranách hranice, a zvýšil prestiž našeho oboru, říká Václava Vachalová z Gerresheimer Horšovský Týn.
Kooperativní model spolupráce
Současná ekonomická stagnace a analýzami podložené ohrožení konkurenceschopnosti nedávají příliš mnoho času pro několikaletá vyjednávání o komplexní změně vzdělávacího systému. Je třeba využít prvky, které jdou z takzvaného duálního systému snadno přenést a rychle využít ve stávajících českých podmínkách. Hospodářská komora proto pracuje na Kooperativním modelu spolupráce škol a firem. Na jeho podstatě už spolupráci navázalo několik učilišť a podniků, které problém uplatnitelnosti absolventů a především absence kvalitních pracovníků pocítily. Nejde tedy o žádnou teorii, která by se nejdříve musela vyzkoušet. A navíc je možné kooperativní model začít naplňovat v platné legislativě.
Kritériem vzdělávání je uplatnitelnost
Zaměstnavatelé musí mít podíl na schvalování soustavy oborů vzdělávání. Budou se podílet na rozhodování o tom, jaké obory a v jakém počtu budou v daném školním roce otevírány. Není možné dál nezodpovědně přijímat studenty na obory, které nemají perspektivu a je jasné, že absolvent nebude mít na trhu práce uplatnění. Představu o uplatnitelnosti si zájemci mohou udělat například díky projektu Budoucnost profesí Národní observatoře zaměstnanosti a vzdělávání.
V rámci kooperace si škola bude muset najít zaměstnavatele, pro které studenty připravuje. Ti mají povinnost nejméně rok dopředu oznámit, na jaký obor a jaký počet studentů chtějí přijímat. A tato dohoda je pro ně závazná. Školy si podle toho průběžně upraví kapacity, aby byly schopné poskytovat všeobecné vzdělání.
Zaměstnavatel musí potvrdit, že studenty po absolvování přijme do zaměstnaneckého poměru. Například v Německu to funguje tak, že pokud škola nenajde v daném oboru firmu, která jeho absolventům nabídne práci, není obor vůbec otevřen. Mladí Němci si musí vybírat pouze z těch profesí, které mají jistou budoucnost. U nás děti beze všeho nabíráme do všech škol a plýtváme energií a penězi bez toho, aniž bychom měli záruku, že pro ně bude místo. Vlastně si tím vychováváme další nezaměstnané. V České republice je rozšířená praxe studujících turistů. Děti nám přestupují ze školy na školu až do 26 let, do kdy na to stát přispívá, a vesele studují. To problém není, ale někdo je musí upozornit, že musí být také zodpovědné a do budoucna prokázat, že něco umí, komentuje situaci Zdeněk Somr z Hospodářské komory.
Mezi průkopníky patří společnost Mubea Žebrák. Od roku 2006 spolupracuje se SOŠ a SOU Hořovice a SŠ Rokycany. Postupně přibrala další tři školy a v letošním školním roce se pro firmu učí 61 studentů plus dalších 6 v rámci nástavbového studia. Jednoznačně převažují příznivé zkušenosti. Studenti si nejenom uvědomují, že mají příležitost získat už při studiu dobrou praxi, ale hlavně, že po ukončení školy mají okamžitě perspektivní zaměstnání. V naší firmě už pracuje řada absolventů uvedených škol a spokojenost je jak na straně firmy, tak právě bývalých studentů, dokládá Lubomír Janda, vedoucí vzdělání společnosti Mubea.
Technici potřebují především praxi
Co firemní studenti oceňují, to je fakt, že se učí jen to, co budou skutečně potřebovat pro svou práci. Nejsou zatěžováni něčím, co nepotřebují. To je další z důležitých bodů kooperativního modelu. Jsou to zaměstnavatelé, kteří mají definovat obsah odborných předmětů nejen po stránce praxe, ale i teorie. Překážkou pro naši firmu je, že studenti maturitních oborů strojírenství a elektrotechnika mají po celou dobu studia málo praxe. Za to nemůže ani škola, ani firma. Je to dáno historicky koncipováním těchto oborů. Proto všude apelujeme, aby žáci těchto oborů měli po dobu studia více odborné praxe ve firmách, říká Lubomír Janda.
Národní ústav pro vzdělávání připravuje projekt Pospolu, který by tuto problematiku mohl pomoci řešit. Daří se to už v rekvalifikačních kurzech pro dospělé, takže by neměl být žádný velký problém zavést stejné zvyklosti do počátečního vzdělávání na učilištích a středních odborných školách. Vede nás k tomu stále se zrychlující technologický cyklus. V řadě oborů se dostal pod 10 let. Dnes je to tak, že první rok se rozhodnete, že budete nějaký obor učit. Během druhého a třetího se schvalují vzdělávací plány. Další rok ztratíte prezentací oboru rodičům a jejich dětem. Škola pak nové studenty vzdělává tři až čtyři roky. V celkovém součtu to dělá až osm let. Do praxe tedy nezkušený elév přichází až ve chvíli, kdy je technologie u konce svého životního cyklu. Znamená to, že na školách se neustále učí něco, co už dosluhuje nebo je dávno překonané, uvádí Jiří Kořínek, ředitel Odboru vzdělávání a projektů Hospodářské komory ČR, s tím, že ze škol do praxe se musí přesunout nejen studenti, ale i jejich pedagogové, kterým dnes často chybí rozhled. Své opodstatnění to má nejen u učňovských a maturitních oborů, ale také na vysokých školách.
Z návrhu kooperativního modelu logicky vyplývá, že zaměstnavatelé se mají účastnit všech praktických zkoušek v průběhu studia. A to povinně. Provádíme si v průběhu studia vlastní hodnocení žáků. Ve většině případů jsme proto schopni rozpoznat, který student bude pro firmu přínosem. Ti nejschopnější jsou po ukončení školy v naší firmě zařazeni na odpovídající pracovní pozice a firma do nich investuje dalšími školeními, které jsou potřebné pro jejich odborný růst. Některé naše absolventy vysíláme do zahraničních poboček v rámci koncernu Mubea, nastiňuje zkušenosti Lubomír Janda.
Zaměstnavatele musí podpořit stát
První průkopníci odpověděli na dotaz serveru Podnikatel.cz, že na základě zkušeností mohou tento model spolupráce firmy a školy jednoznačně doporučit. Pro větší společnosti je zcela ideální. Upozorňují ale, že zaměstnavatelé, kteří nedostatek dobrých pracovníků pocítili, už svůj krok k lepšímu udělali. Na tahu jsou teď státní instituce. Mluvím o ministerstvech školství, průmyslu a obchodu, krajských úřadech a dalších. Je jasné, že duální systém jako v Německu u nás v dohledné době zaveden být nemůže. Proto se nabízí právě blízká spolupráce se školami, jakou už naše firma praktikuje. Jsme ale jednou z prvních vlaštovek a je potřeba tomu dát jasnou celostátní koncepci, říká Václava Vachalová ze společnosti Gerresheimer.
A to je základní problém. Aby se kooperativní model mohl v českých podmínkách naplno uplatnit, musí ho nejdříve akceptovat stát. Systém totiž klade vysokou míru odpovědnosti nejen na zaměstnavatele, školy a jejich studenty, ale především na stát a jeho politiku zaměstnanosti. Jako příklad může opět posloužit sousední Německo. Náklady firmy o 250 zaměstnancích při zhruba 15 studentech v každém ročníku a 10 zaměstnancích, kteří se podílejí na jejich odborné přípravě, se pohybují kolem 1,5 milionu eur ročně. Tyto výdaje jsou firmě v plné výši uznány jako náklad. Je proto nutné hned v první fázi dohodnout větší podporu zaměstnavatelů formou daňových zvýhodnění. Už to tak funguje ve vědě a výzkumu, opět to tedy není žádná neuskutečnitelná novinka. Je před námi velký prostor pro vyjednávání, stát v něm musí dát jasně najevo, že chce udržet českou konkurenceschopnost, doporučuje Jiří Kořínek z Hospodářské komory. Jde například o odpočty nákladů na jednoho žáka nebo zvýšení limitů u daňově uznatelných nákladů na stipendia, doplňuje jeho kolega Zdeněk Somr.
Stipendia jsou důležitou motivací k dosahování nejlepších studijních výsledků a zájmu o obor. Pokud student plní podmínky docházky a stanoveného prospěchu, dostává finanční odměnu, která se každým rokem zvyšuje. V prvním ročníku to je 1000 korun měsíčně, studenta třetího ročníku naše firma podporuje „kapesným“ ve výši 3000 korun každý měsíc, dává za příklad Václava Vachalová svou firmu Gerresheimer.
Kromě smlouvy o stipendiu student s firmou ještě před nástupem na střední školu podepisuje smlouvu o následné spolupráci a budoucím zaměstnání. Pro zaměstnavatele je to dlouhodobý závazek, ale většině z nich by neměl dělat potíže. Pokud firma do něčeho investuje, tak má zpracovanou strategii. V Německu je vazba tříletá. To znamená, že firmy mají jasnou prognózu potřeby zaměstnanců nejméně na sedm let dopředu. Polovina absolventů pak firmě zůstává věrná i po uplynutí povinné tříleté vazby. Druhá polovina si hledá práci jinde nebo se pouští do vlastního podnikání, prezentuje německou zkušenost Zdeněk Somr, viceprezident Hospodářské komory ČR.
Opomíjené kariérní poradenství
Hospodářská komora ČR teď apeluje, aby na základních školách byly odděleny funkce výchovných a kariérních poradců. V drtivé většině případů je zastává jeden člověk a ten se věnuje problematice drog, šikany a dalším jevům. To je zcela špatně. Na úkor těchto problémů není dostatek času věnovat se diskusím o budoucích povoláních nebo na exkurze ve firmách. Máme velmi zajímavou zkušenost ze severní Moravy, kde na náš popud jedna škola vyrazila na prohlídku do firmy zabývající se těžkým průmyslem. Všichni, včetně kantorů, byli překvapeni, o jak čistou a moderní práci se jedná, říká Zdeněk Somr.
Jeho slova potvrzuje i Václava Vachalová z horšovskotýnské společnosti Gerresheimer: Ze začátku nebyl problém v komunikaci nebo činnosti mezi školou a firmou, ale v komunikaci školy a firmy s rodiči. Takřka tři roky se nám nedařilo rodiče dětí vycházejících ze základních škol přesvědčit o významu, exkluzivitě a možnosti uplatnění v našem oboru. A to nejen na regionálním trhu práce. Rozhodně vždy záleží na vstřícnosti a vedení školy. My jsme takové našli v podobě paní ředitelky Zdeňky Buršíkové ze SOU Domažlice, která se velmi aktivně a efektivně zapojila do tohoto projektu.
