V tehdejším Zlíně byla založena Baťova škola práce, která připravovala řídící pracovníky, obchodní zástupce, ale i kvalifikované dělníky. Mladí lidé, kteří přicházeli do Zlína především z chudých valašských vesnic, měli kromě vzdělávání a práce zajištěno i ubytování v internátech. Po druhé světové válce v roce 1945 se firma Baťa stala národním podnikem, který byl od 1. ledna 1949 přejmenován na Svit, n. p. Gottwaldov. Vzdělávání v obuvnických školách zůstalo zachováno a nadále se rozvíjelo. Firma Baťa v podstatě položila základy jak odborného učiliště a střední obuvnické školy, tak i zlínské obchodní akademie a v podstatě také budoucí technologické fakulty, kde se připravovali odborníci a probíhal výzkum a vývoj pro obuvnickou výrobu.
V šedesátých a sedmdesátých letech minulého století studovalo v odborném učilišti přes 2 600 žáků. Byly zde vyučovány nejen obory obuvnické, ale také učební obory, jejichž absolventi se uplatnili v podniku v profesích elektrikář, strojní mechanik nebo stavební dělník. Studovali zde při zaměstnání také pracovníci podniku, kteří byli připravování do středně technických řídících funkcí. Bohužel po roce 1989, kdy trh s obuví začali obsazovat obchodníci s asijským zbožím, nastal postupný útlum obuvnické výroby a o učební obory se zájem snížil na minimum. V té době zahájila škola ve spolupráci s Nadací Tomáše Bati a Nadací Jana Pivečky projekt Mezinárodní školy moderního obuvnictví – International School of Modern Shoemaking. Projekt odstartoval v roce 1992. Jednalo se o šestiměsíční kurz intenzivní přípravy a byl určen budoucím mistrům, technologům, kvalitářům či plánovačům obuvnické výroby. V dalších letech byl rozšířen o tříměsíční program pro prodejce obuvnických strojů. Až do roku 2004 bylo proškoleno v těchto programech více jak 200 účastníků z 27 zemí světa, kurzy absolvovalo i několik Čechů a Slováků. Postupný zánik velkých výrobců obuvi na Zlínsku měl negativní dopad i na oblast výzkumu a vývoje, proto projekt ztratil na významu. V době jeho trvání byla vytvořena v rámci školy řada autorských učebních textů ve dvojjazyčném zpracování (v českém a anglickém jazyce), které škola používá dodnes.
Do projektu UNIV 3 se zapojili pedagogičtí pracovníci školy - učitelé i učitelé odborného výcviku, kteří získali odbornou kvalifikaci v oblasti obuvnictví, ale v současné době vyučují přírodovědné předměty nebo odborné předměty jako např. zbožíznalství. Počáteční nadšení ze skutečnosti, že ve škole „oprášíme ševcovinu“ bylo sice motivující, vzápětí se však změnilo v obavy tvůrců, zda zvládnou zcela jiný způsob metod dalšího vzdělávání. Vedení školy v rolích mentora a metodiků tvůrčího týmu však už na první pracovní schůzce vysvětlilo koncept hodnotících a kvalifikačních standardů profesních kvalifikací obecně a následně na konkrétním příkladu profesní kvalifikace Obuvník pro zakázkovou výrobu. Nejistotu vystřídal tvůrčí elán. Členové týmu vyhledávali učebnice, učební pomůcky, nákresy, šablony, specifikovali potřebu obuvnických materiálů od usní až po syntetické či textilní, dále polotovary jako stélky, podešve, podpatky a pomocné materiály – nitě, lepidla, ředidla apod., které byly následně pořízeny pro účely pilotního ověření vzdělávacího programu. Ve školní dílně se připravovaly jednotlivé obuvnické stroje, ruční obuvnické nářadí, a také kopyta k výrobě vybraného vzoru obuvi dle varianty zadání. Najednou se členové týmu cítili jako ve svém živlu, z čehož vyplynul entuziasmus a chuť překonat určité administrativní podmínky projektu, se kterými učitelé neměli zkušenosti.
Další fáze projektu se týkala přípravy průvodců a
hodnotitelů pilotního ověření. Následně probíhal výběr účastníků pilotního ověření. Využití aktuální databáze
zájemců
o kurzy z oblasti obuvnictví a nabídnutí možnosti absolvovat kurz. Škola se obrátila také na Českou obuvnickou a
kožedělnou asociaci, které je členem, aby nabídla možnost účasti v kurzu pilotního ověření v rámci její
činnosti. Příjemné překvapení přišlo, když skupina zájemců čítala šest osob, které přijely do Zlína z různých míst
České republiky a jejichž profesní zaměření bylo velmi různorodé. Také jejich motivy absolvovat kurz byly velmi
zajímavé a osobité. Vzhledem ke vzdálenosti účastníků, škola poskytla i sociální služby, přizpůsobila termíny pilotního
ověřování programu a zajistila ubytování v domově mládeže v těsné blízkosti školy.
Do Zlína se sjeli zájemci z Roudnice nad Labem, Odoleny Vody, Tábora, Vilic u Tábora, Kamenice nad Lipou a Moravských Budějovic. Překvapující pro nás bylo, že tři z nich mají vysokoškolské vzdělání, dva středoškolské s maturitou a pouze jedna účastnice základní vzdělání. Skupina byla složena ze softwarového architekta, ředitele občanského sdružení, geodeta, výrobního dispečera, obchodní referentky a dělnice ve výrobě obalů. Motivy naučit se „dělat boty“ u většiny účastníků byly spojeny s drobným podnikáním, respektive s doplňkovou činností k hlavní pracovní profesi. Zájem o estetickou stránku designu obuvi, vyrobit obuv na „nekonfekční“ tvar chodidla, založení vlastní živnosti, doplnění činnosti v rámci textilní výroby nebo výroba „ekologické obuvi“ byly konkrétní důvody, proč účastníci vyhledali školu.
Pilotní ověřování zahrnovalo jak teoretickou, tak i praktickou část. Účastníci v průběhu jednotlivých lekcí velmi aktivně využívali znalosti lektorů a vznášeli spoustu dotazů. S nadšením se vrhli na výuku prvních praktických dovedností spočívajících v konstrukci střihu a tvorbě šablon na jednotlivé části svršku obuvi. Ale i vlastní seznámení se s materiály, především přírodními usněmi, bylo pro ně vzrušující. Pravé dobrodružství pak začalo v obuvnické dílně. K ručnímu vykrajování dílců přibylo i vysekávání na stroji a pak už se začali účastníci učit ovládnout elektrický průmyslový šicí stroj. Nebylo to tak těžké pro obě ženy, ale i mužská část skupiny projevila vůli zvládnout pracovní operace při šití svršku obuvi. Když následně napínali svršek na kopyto a začal se rýsovat tvar obuvi, nadšení bylo na místě. A pak už se dílnou nesl pach lepidel, účastníci měli polepené prsty, nebyla to sice ona pomyslná ševcovská smůla, naopak naši „učedníci“ rozdávali šťastné úsměvy. Jejich euforie vrcholila se závěrem výuky. Poté ovšem začala nervozita související s vykonáním závěrečné zkoušky pilotního ověřování programu. Skupina se mohla přesvědčit, že nejde jen o formální záležitost, neboť v průběhu pilotního ověřování proběhla kontrola pracovníkem Národního ústavu pro vzdělávání. Ten se také zúčastnil závěrečné zkoušky. Pověstný „zkouškový stres“ však nepadl jen na účastníky, ale i hodnotitelé připravovali vše potřebné ke zkoušce se zodpovědností a obavou, aby vše proběhlo bez komplikací. Nastal den „D“, školní obuvnická dílna byla už od ranních hodin v čilém ruchu. Postupně přibýval počet osob, kromě zástupce NÚV se dostavil i zástupce sektorové rady, metodici, mentor. Když dorazili z NÚV kameraman s redaktorem, napětí stoupalo. Že se někomu trochu třásly ruce, když posunoval svršek pod podavač šicího stroje pod dohledem kamery, patřilo k atmosféře zkoušky.
Vše dobře dopadlo, všichni účastníci složili se ctí zkoušku a obdrželi certifikát. Euforie se snoubila s pocitem dobře vykonané práce na obou stranách. Jednoznačný impuls pro vedení školy – ševcoviny se nelze vzdát!
