Uvědoměné sympatie k hodnocenému prý ale mohou paradoxně přinést i přesně opačný důsledek. Část hodnotitelů si řekne – pozor, je mi sympatický, tak budu přísnější! Člověka pak naopak podhodnotí. „Mírnější přístup ke zkoušenému může souviset i s jeho fyzickou atraktivitou – ti hezcí mohou hned udělat lepší dojem a přistupuje se k nim jinak. Svoji roli hraje i otázka věku. Těm věkově blízkým zkrátka lépe rozumíme,“ dodává Novotná.
Kantoři ze stovek středních škol, včetně těch z Jihlavska, se o těchto úskalích dovídají na seminářích v pardubickém hotelu Labe. Jak při nich pedagogům zdůrazňuje odbornice Jiřina Novotná z Národního ústavu pro vzdělávání Praha, musí se takový hodnotitel snažit o maximální objektivizaci, přičemž je nesmírně obtížné porovnávat výkony různých lidí.
Jistou výhodu v tom mají technici, tedy hodnotitelé v těch případech, kdy je hodnoceným výsledkem nějaký změřitelný a relativně snadno posouditelný výrobek. Tak tomu ale v mnoha případech nebývá.
„Je třeba brát v potaz, že opakovaný vstup do vzdělávacího procesu je zátěžová situace pro lidi, kteří třeba dvacet let nebyli ve škole. Teď mají najednou mluvit před cizími lidmi,“ zdůrazňuje Novotná.
Učitel si podle ní ze své pozice těžko uvědomuje, jak obtížná pozice to může být. Pro něho je to totiž běžné: „Je to ale doslova traumatizující situace. Při zdánlivé neznalosti pak u zkoušky nemusí jít o to, že člověk neumí, ale že se zablokoval. Už jen vstupem do školní budovy se v něm totiž může vše svírat a oživuje se pocit, že bude zase neúspěšný.“
Hodnotitel podle Novotné musí klást velmi jasné a srozumitelné otázky. Při posuzování činností platí zásada nejdříve pozorovat, až potom hodnotit. „Člověk totiž na nás může při plnění prvního úkolu vytvořit velmi zavádějící dojem. Musíme proto hodnotit až celek, což většina z nás nedělá,“ upozorňuje lektorka. Číhají tu i další nebezpečí. Může se stát např. i to, že si hodnotitel vytvoří od první otázky chybný dojem, že hodnocený vše umí a že tím pádem nepotřebuje žádnou pomoc.
Riziko v této oblasti přináší připisování vlastností na základě podobnosti a efekt mírnosti a shovívavosti. „Máme totiž tendenci přisuzovat někomu, koho vidíme poprvé, vlastnosti někoho jiného, koho známe a kdo je mu podobný. Efekt mírnosti funguje velmi prostě – milí a sympatičtí lidé zkrátka mívají lepší hodnocení. To funguje všude, ve škole i v práci. Pokud hodnocení neprobíhá přímo formou testů, pak sympatie vzbuzující lidé často získávají lepší zaměstnání než s nimi odborně srovnatelní, ale třeba i než lidé s vyšší odborností a úrovní znalostí,“ varuje Novotná.
