Jméno a příjmení: Rudolf Eliáš
Věk: 45 let
Povolání: učitel odborného výcviku na Střední škole gastronomické a služeb v Nové Pace
Bydliště: Nová Paka
O tom, že se řemeslo může stát nejen povoláním, nýbrž i celoživotní vášní, se lze přesvědčit na příběhu pana Rudolfa Eliáše, který žije v Nové Pace. Pekařina byla jeho koníčkem již od útlého věku a není se ani čemu divit, když již jeho prarodiče vlastnili pekárnu na Vysočině. Jak bylo dříve zvykem, řemeslo se dědilo z generace na generaci, tudíž nebylo ani tolik neobvyklé, že se tatínek pana Eliáše vydal stejným směrem a léta pracoval v pekárně na pražském Smíchově. Otec ho ještě jako malého chlapce brával do pekárny, kde k “teplému čerstvému pečivu” taktéž přičichnul a nikoho nepřekvapilo, že se vydá stejnou cestou jako jeho dědeček a tatínek. Pekařem se vyučil ještě před revolucí v letech 1982-1985 v Praze v Holešovicích a následně získal zaměstnání v pekárně v Růžové ulici v Praze.
Počátkem devadesátých let se otevírala nová pekárna, která se zabývala výrobou francouzského pečiva, kde působil, a právě toto zaměstnání ho zavedlo do Nové Paky, kam jednoho dne odjel na služební cestu do místní pobočky této francouzské pekárny. Tenkrát v Nové Pace nebyl vyučený pekař, tudíž pan Eliáš této příležitosti využil a rozhodl se opustit Prahu a pracovat jako mistr v místní pekárně. Francouzské pečivo se však dle jeho slov příliš neuchytilo, “přejí se a nejsme v našem prostředí na něj zvyklí” a ačkoliv spoustu lidi si ho především v počátcích chtělo ochutnat, tak očekávaný úspěch to nepřineslo. Pekařinou se potom živil jako praktik až do roku 2000, kdy se při fotbalovém zápase “dal do řeči” s ředitelem SŠ gastronomické a služeb, kde se dozvěděl, že se na učilišti otevírá nový obor pekař. Jak je již zřejmé, pan Eliáš je člověk velmi podnikavý, tudíž tuto výzvu přijal, protože, jak uvádí “chtěl si řemeslo vyzkoušet i z té druhé strany” a na škole působí jako učitel odborného výcviku již dlouhých 12 let . Za tu dobu mu prošlo “pod rukou” mnoho absolventu, a to jak počátečního, tak i celoživotního vzdělávání.
V programech celoživotního vzdělávání vidí jako dlouholetý odborník veliký potenciál, a to především proto, že mnoho dětí, které se v dnešní době hlásí do učení, se tam přihlásí pouze proto, že je jinam nevzali, a klasické formální vzdělávání opouštějí. Často ovšem následně mají problém s tím sehnat odpovídající zaměstnání, protože je nevyučené nikdo, resp. málokdo chce zaměstnat a poté se do učení vrací, aby si svojí kvalifikaci doplnili. Pekařina jako obor z jeho pohledu budoucnost má, protože, jak říká “nestačí pouze nasypat prášek a přidat droždí, ale je potřeba znát přesný postup a technologie.” Z toho důvodu právě programy v rámci celoživotního učení projektů UNIV obohacují řemeslo. Je dobré, že když člověk kurz absolvuje, tak zároveň i dokáže odlišit kvalitu například domácího poctivého pečiva od kvantitativně vyráběných výrobků v hypermarketech.
Účastníci, kteří absolvovali program celoživotního vzdělání na SSGŠ v Nové Pace, byli velice různorodí a většinou u nich byla hlavní motivace nejen získání dokladu o rekvalifikaci pro zaměstnavatele, nýbrž i zvědavost a zájem. Někteří absolventi kurzu využívají svých nově nabytých znalostí i doma, ve škole se naučili mnohé technologie a dnes si vyrábějí vlastní domácí chléb či buchty. Našli se však i tací účastníci, jako učitel, který se do kurzu přihlásil proto, že jeho příbuzní jsou pekaři, tudíž měl později sám ambice se nejen pochlubit, ale i se pekařině věnovat a znát, jak se jednotlivé výrobky dělají. V Královehradeckém kraji, kde působí je během letních a zimních měsíců spoustu pracovních možností k práci, a to především díky sezóně na Krkonošsku a samozřejmě také během Vánoc. Jako zajímavý příklad uplatnění uvádí, že např. jedna z absolventek, kterou vyučoval, peče na zakázku vánoční cukroví a letáky s kontaktem vyvěšuje v blízkosti hypermarketů.
Pan Eliáš je sám velmi vášnivým pekařem a dokonce i nyní, kdy pekařinu vyučuje, přiznává, že když je např. ve škole málo dětí, sám pečivo rovná na plech. Osobně rád vyrábí slané točené tyčinky, skořicové špičky či vázané šátečky a vzpomíná na “dril”, který se mu dostal ještě jako učňovi, kdy musel ručně denně vyrobit i 2000 šátečků. Díky rozvoji nových technologií, které zasáhly i pekařské řemeslo, je dnešní proces výroby velmi zjednodušený, ale kvůli zvýšeným nákladům např. na dopravu či suroviny, stoupají celkové náklady což se následně projeví i na ceně samotného pečiva.
Rodina ho při výkonu své profese velmi podporuje, a i když jeho děti nešly ve šlépějích svého otce či dědy, tak rodinná tradice nevymizela, protože jeho zeť je vyučeným pekařem. O podnikání v oboru - např. o založení rodinné pekárny nyní především z důvodů vysokých finančních nákladů, neuvažuje.
Závěrem dodává, že by si velmi přál, aby pekařů v učení bylo mnohem více, než je tomu doposud, a aby v pekárnách působili kvalitní pekaři, které, podobně jako pana Eliáše, bude řemeslo bavit, bude k němu mít vztah a nebude ho vykonávat pouze z donucení.
