Jitka rovná zboží do regálů v potravinách Brněnka a nervózně se otáčí na muže stojícího vedle ní. Ten bedlivě kontroluje, zda vše dělá správně. „Jaký je tedy postup, paní Poláchová, když dáváte zboží do regálu?“ ptá se zkoušející Miloš Škrdlík. „Kontroluji nálepky na něm a to s delší trvanlivostí dávám dozadu,“ říká správně Jitka. „A jaký je rozdíl mezi datem minimální spotřeby a datem minimální trvanlivosti?“ zní další otázka. Jitka zase nezaváhá: „Zboží s překročeným datem minimální trvanlivosti se může ještě prodávat, třeba s nějakou slevou, ale to s uplynulým datem minimální spotřeby musí hned z pultů zmizet. Nesmí se dál prodávat,“ odpovídá sedmačtyřicetiletá žena. Snaživě navrhuje, že udělá ještě takzvaný faceing regálů. Upraví tedy poházené zboží a otočí všechny výrobky nápisem, vinětou dopředu. Školitel si udělá záznam do svých papírů a jde se dál...
Jitka skládá profesní zkoušku prodavačky, která jí má pomoci najít práci. „Už rok a půl jsem bez zaměstnání. Předtím jsem nějakou dobu pracovala na poště, ale snižovaly se tam stavy,“ říká žena. I když má středoškolské vzdělání ukončené maturitou, nevadí jí, že bude dělat na nižší pozici. „Práce prodavačky by se mi líbila, nejvíc někde v drogerii. Hlavně už nechci být doma. Jestli dnes získám certifikát o úspěšně složené zkoušce, nabídnu se obchodům v širokém okolí Břeclavska,“ plánuje.
To není zkouška pro prodavačku, ale rovnou pro vedoucí, ne?
Miloš Škrdlík vede Jitku k pokladně – zákazník prý chce platit v cizí měně. Praktická zkouška jí jde, ta teoretická byla horší. Když se na ni ptám, zvedá žena oči v sloup. „Bylo to hrozné. Seděla jsem ještě s jednou paní, která také dnes dělá zkoušku, v kanceláři se školitelem a odpovídaly jsme na otázky a vyplňovaly jsme doklady. Po chvilce jsem si říkala, že jsem tu asi špatně. Že to nemůže být zkouška na obyčejnou prodavačku, ale rovnou na vedoucí,“ směje se Jitka Poláchová.
Nakukuji přes rameno Miloši Škrdlíkovi a čtu si, co všechno vlastně musí kandidát na prodavače umět: posuzovat kvalitu zboží, kalkulovat ceny a vyúčtovávat tržby, přepočítávat ceny zboží a služeb na cizí měnu při platbách v pokladnách, plánovat zásoby podle předpokládaného prodeje, vyplňovat prodejní dokumentaci, dělat inventuru, upravovat a aranžovat produkty v obchodě a výkladních skříních, přejímat, vykupovat, skladovat, ošetřovat zboží, obsluhovat pokladny, orientovat se v platné legislativě... „Není toho zbytečně moc?“ ptám se muže, který byl Hospodářskou komorou ČR vybrán jako zkoušející uchazečů. „Je to první zkouška na profesi prodavače u nás a bohužel zjišťuji, že je opravdu těžká. Požádám o její revizi. Tohle je skutečně minimálně na vedoucí prodejny,“ posteskne si muž.
Jednotlivé body zkoušky, tedy to, co každý zájemce o práci prodavače musí umět, sepsala takzvaná sektorová rada. Je to skupina podnikatelů a lidí z oboru, kteří vycházejí z praxe a vlastních požadavků. Samu zkoušku pak zprostředkoval Svaz obchodu a cestovního ruchu. „V sektorové radě sedím i já a zřejmě jsme právě tuto kvalifikaci trochu předimenzovali. Ale je to první pokus, takže u těch dalších to změníme,“ slibuje Miloš Škrdlík, kterému se například nelíbí, že délka zkoušky je plánována na sedm hodin a že během ní má jeden zkoušející zvládnout více uchazečů najednou. A také není potřeba, aby kandidát na prodavače ovládal do detailů komunikaci s dodavatelem.
Šance pro nezaměstnané
Na historicky první zkoušce prodavače byly dvě ženy. Obě bez zaměstnání, vedené na úřadu práce. Obě prošly měsíčním rekvalifikačním kurzem, který je měl na zkoušku připravit. Organizovalo ho Republikové centrum vzdělávání, které účastnicím poskytlo 40 hodin teoretických informací a 160 hodin praxe. Kurz je součástí programu Klíč k nezávislosti v Jihomoravském kraji a je spolufinancován Evropským sociálním fondem.
Zatímco Jitka Poláchová si i přes náročnost zkoušky vedla dobře, druhá žena přišla totálně nepřipravená. „Už na kurzu bylo zřejmé, že tato paní nemá zájem. Často se omlouvala a nebavilo ji to. Čekala jsem, že to tak dopadne,“ říká Martina Navrátilová z Republikového centra vzdělávání. Bylo vidět, že je ze zkoušení rozčarovaná.
Ředitel tohoto centra Pavel Široký přitom upozorňoval na obtížnost některých zkoušek profesních kvalifikací. „Jsou
nastavené spíše pro běžné zaměstnance. Jejich odborná úroveň přesahuje reálné možnosti uchazečů z úřadů práce. To
začíná u řady nezaměstnaných vyvolávat strach ze samotných rekvalifikačních kurzů, bojí se totiž, že neudělají
závěrečnou zkoušku,“ vysvětluje Pavel Široký, jemuž profesní kvalifikace připomínají rovnici kvalita = náročnost,
nikoliv kvalita = uplatnitelnost. „Je to dobrá myšlenka, ale je třeba zvážit, zda v této podobě povede u lidí
registrovaných na úřadech práce k vyšší flexibilitě a konkurenceschopnosti,“ dodává.
Kateřina Hovorková
