„Vždy jsem uznávala teorii, že ti silnější by měli „táhnout“ ty slabší… Pomáhat jim!“ říká Renata Orgoníková, maminka jedenáctiletého Filipa, jehož spolužákem a dobrým kamarádem je již pátým rokem také Toník, který se narodil s diagnózou Downův syndrom.
„Když jsem se dozvěděla, že můj syn bude chodit do třídy s dítětem se zdravotním postižením, žádné pochybnosti a obavy jsem neměla, spíš naopak. Myslím si, že by třídy žáků na základních školách měly být takto „smíšené“. Nedělat rozdíly! Pokud to jde a na škole je tato možnost, vřele tento způsob výuky doporučuji,“ vysvětluje svůj postoj ke společnému vzdělávání paní Orgoníková, profesí fakturantka. „A postupem času se má teorie jen potvrdila“, doplňuje s vysvětlením, že i s odstupem pěti let a na základě osobní zkušenosti, společné vzdělávání stále vnímá jako správné a prospěšné.
Oba chlapci navštěvují pátou třídu na Základní škole Komenského v Kralupech nad Vltavou. Toník je ve Filipově třídě jediný žák se speciálním vzdělávacími potřebami, má individuální vzdělávací plán a asistentku pedagoga, která pomáhá především jemu, ale samozřejmě také i všem ostatním dětem, které v konkrétním případě zrovna pomoc potřebují. Podle Filipovy maminky společné vzdělávání u Filipa ve škole funguje bez problémů. „Přijde mi, že přístup učitelů i asistentky je skvělý. Toník má svou asistentku, která mu při vyučování pomáhá se zvládnutím učiva. Mohu tento přístup jen doporučit,“ říká Renata Orgoníková.
„Domnívám se, že dětem se znevýhodněním společné vzdělávání určitě prospívá, jsou zahrnuty do kolektivu a spolupracují s ostatními spolužáky. Jejich studijní výsledky jsou pak podle mne lepší, protože se snaží vyrovnat ostatním,“ zdůrazňuje paní Orgoníková hlavní výhody, které podle ní společné vzdělávání dětem se znevýhodněním přináší.
Na druhou stranu ale vnímá také nemalý přínos společného vzdělávání pro všechny ostatní děti, a to zejména v oblasti sociálních dovedností. „Spolužáci se zase učí trpělivosti, nevnímat tyto děti jen skrze jejich handicap. Vím, že již od první třídy se můj syn snaží Toníkovi pomáhat a bere ho jako dobrého kamaráda. Jak to mají ostatní spolužáci nevím a nemohu samozřejmě mluvit za ně, ale věřím, že většina z nich také pomáhá,“ dodává.
„Ale především, pokud jde o mého syna, tomu společné vzdělání přineslo opravdového kamaráda, se kterým se stýká i mimo školu,“ uzavírá Filipova maminka s úsměvem.
Renata Orgoníková: Silnější by měli pomáhat slabším (1,11 MB)
