„Jsem pro inkluzi. Proč? Protože je to cesta, která může obohatiti nás všechny. Čím? Inkluze může rozšířit vnímání o nové rozměry jinakosti a zároveň podobnosti nás všech,“ říká Veronika Strenková, vystudovaná speciální pedagožka s pracovní praxí v Jedličkově a Klárově ústavu. „V globálním světě nám může ukázat, jak být a žít společně. Je to cesta sebepoznání a sebevýchovy. A právě proto je tak dlouhodobá a obtížná. Znamená učit se být otevření, vnímaví, tolerantní. Zkoumat, případně přehodnocovat své postoje, názory a předsudky. Hledat to, co můžu osobně udělat, změnit, a umět se poučit z chyb,“ dodává paní Strenková, která se dětem se zdravotním postižením věnuje celý svůj profesní život. Již přes dvacet let působí v Rané péči Diakonie Českobratrské církve evangelické nejprve jako logopedka a následně jako poradkyně rané péče, což je terénní sociální služba zaměřená na podporu rodin pečujících o dítě v raném a předškolním věku, které se vyrovnává s opožděným či ohroženým vývojem, nebo s mentálním, pohybovým, případně kombinovaným postižením.
„Inkluze ve školství je jen nepatrným dílkem na dlouhé cestě sociální inkluze. Měla by být osobním a svobodným rozhodnutím všech zúčastněných,“ říká Veronika Strenková, která ve své profesi pravidelně pomáhá rodinám s kvalifikovaným rozhodnutím ohledně nástupu jejich dítěte se zdravotním postižením do pro něj nejvhodnějšího vzdělávacího zařízení, a to na základě dlouholeté znalosti jak dítěte, tak jeho rodiny. A právě dostupnost informací a možnost poučeného rozhodnutí, které umožňují rodinám žít život podle svých představ, považuje za jeden z hlavních aspektů poslání rané péče. „Společného vzdělávání bychom se neměli bát. Protože přes všechny vyhlašované i myslitelné obtíže je to nejlepší volba. A žádná zásadní volba není jednoduchá. Inkluze za námahu určitě stojí. Nebojme se jí!“ uzavírá Veronika Strenková s optimismem sobě vlastním.
Veronika Strenková: Nebojme se inkluze.png (886,55 KB)
