„Poté, co Anežka navštěvovala od svých pěti let běžnou mateřskou školu, nastoupila v necelých osmi letech do první třídy běžné základní školy,“ říká Irena Marušincová, maminka jedenáctileté Anežky, která se narodila s diagnózou Downův syndrom. Anežka chodí do čtvrté třídy Církevní základní školy Rudolfovská v Českých Budějovicích, je zapojena do všech aktivit ve třídě, vyučovací předměty zvládá ve stejném rozsahu jako její spolužáci a individuální vzdělávací plán má pouze na matematiku. Při výuce jí pomáhá asistentka pedagoga.
Navštěvovala Anežka také běžnou školku?
Anežka navštěvovala běžnou, i když svým způsobem výjimečnou školku, kam nastoupila v pěti letech. V prvním roce jí pomáhala asistentka, pak již zvládala vše samostatně a v posledním roce občas dělala sama asistentku své stejně postižené kamarádce. Ve školce se účastnila všech aktivit, děti ji braly naprosto přirozeně mezi sebe. V této školce nebyla Anežka jediným dítětem se specifickými vzdělávacími potřebami, což jistě hraje také důležitou roli.
Myslíte, že je třeba dítě na společné vzdělávání nějak připravit?
Pokud dítě vyrůstá v rodinném prostředí, je vlastně inkludované od samého narození. Určitě by mělo být vedeno tak, aby se ve společnosti orientovalo, chovalo se odpovídajícím způsobem, vědělo, co se od něj očekává, co ono může očekávat od ostatních. Myslím si, že „příprava“ je vlastně výchova. Rozdíl od zdravých dětí vidím v tom, že u postiženého dítěte musíme hledat trochu jiné cesty, jak mu vše potřebné zprostředkovat. Ale připravit na vstup do školy musíme dle mého názoru všechny děti bez rozdílu.
Proč považujete společné vzdělávání za důležité a proč jste je pro vaši Anežku zvolili?
Na to odpovídá předchozí otázka. Mé dítě je inkludované od narození, patří do naší společnosti a také vím, že je schopné se učit a rozvíjet, tak proč ho izolovat?
Proč jste pro Anežku vybrali zrovna Církevní základní školu a jak to probíhalo u zápisu?
Pro Církevní základní školu Rudolfovská jsme se rozhodli ze dvou zásadních důvodů: jednak se škola nachází v sousedství školky, kterou dcera navštěvovala, a ze školky do ní přechází větší množství dětí. Bylo tedy zaručeno, že Anežka kolem sebe bude mít děti, které zná a které znají ji. Domnívali jsme se, že tak bude pro dceru přestup do nového prostředí jednodušší. Druhým důvodem bylo, že pouze tato budějovická základní škola v době, kdy nás toto téma zajímalo, měla na svých internetových stránkách zveřejněno, že integruje žáky s nejrůznějším postižením. Určitou roli při výběru základní školy hrál i fakt, že se jedná o školu církevní.
Před nástupem do školy Anežka prošla běžným zápisem, u kterého předvedla vše, co jako správná předškolačka uměla – počítat do pěti, číst písmena, rozeznávat tvary, vyprávět pohádku, nakreslit obrázek. Přesto jsme zažádali ještě o odklad školní docházky, aby měla Anežka čas dozrát i po sociální stránce. Rok jsme využili naplno k dalšímu rozvoji kognitivních i sociálních dovedností, takže když Anežka skutečně zasedla poprvé do školní lavice, byla plně připravená zvládat režim školní docházky, udržet při vyučování pozornost, komunikovat na patřičné úrovni s dětmi i dospělými.
Jak společné vzdělávání ve vaší škole funguje v praxi?
Od první třídy Anežce pomáhá asistentka pedagoga, která především hlídá, zda Anežka zvládá pracovní tempo třídy a orientuje se v zadaných úkolech. Anežka má od první třídy individuální vzdělávací plán na matematiku, kde se učí pomalejším tempem a část hodin matematiky tráví s paní asistentkou ve vedlejší třídě, aby se vzájemně nerušili se spolužáky. Začátky a konce hodin matematiky je však s třídou a dělá stejné úkoly, jako ostatní (pětiminutovky, hry apod.), přičemž dostává příklady na odpovídající úrovni. Ve všech ostatních předmětech se učí v plném rozsahu s ostatními. Dělá stejná cvičení, píše tytéž testy, je hodnocena podle stejných pravidel. A nosí nám domů téměř samé jedničky. Ve třídě je plně zapojena do všech aktivit nejen těch vzdělávacích, ale například i do služeb.
Jak Anežku přijímají její spolužáci?
Anežka nastoupila do školy s několika spolužáky ze školky, navíc chodí do stejné třídy se svou sestrou. V první třídě se podle slov paní učitelky a paní asistentky vyskytlo pár případů, kdy některé děti měly tendenci se Anežce smát pro její nemotornost a odlišnost, ale paní učitelka si s těmito situacemi dokázala dobře poradit a od té doby děti Anežku berou jako svou spolužačku a chovají se k ní mile. Někteří jí pomáhají, když je třeba, ve třídě a ve družině má několik bližších kamarádek, i když opravdovou kamarádku „na život a na smrt“ se jí zatím najít nepodařilo. Mimochodem - ve škole, kterou Anežka navštěvuje, je více dětí se specifickými vzdělávacími potřebami.
Jaký je přístup ředitele, učitele, asistenta pedagoga?
Všichni pedagogičtí pracovníci školy jsou velice vstřícní, pozorní a s Anežkou pracují naprosto profesionálně.
Jaký je přístup rodičů spolužáků?
Nikdy jsme se nesetkali s žádnou negativní reakcí na to, že jejich děti mají ve třídě Anežku za spolužačku. Myslím, že s tím nikdo neměl sebemenší problém. Pokud ano, nevím o tom.
Irena Marušincová: Mé dítě patří do naší společnosti.png (1,02
MB)
