„Osobně si myslím, že žáci se znevýhodněním by se měli vzdělávat v běžných školách, aby mohli „ukázat“, že dokáží mnohem více, než se od nich očekává ve speciálních školách,“ říká Karolína Kupcová, která i přes svůj hendikep prošla běžnou základní školou v Liberci a nyní studuje na střední škole obor „Právní činnost se zaměřením sociálním“.
„Společné vzdělávání mi přineslo mnoho zkušeností. A to nejen příjemných. Například, když se mi spolužáci na základní škole posmívali kvůli mému zdravotnímu znevýhodnění. Díky tomu jsem se naučila bránit se a někomu se s tím svěřit,“ říká čerstvě osmnáctiletá slečna Karolína, která je i přes nepříjemné osobní zkušenosti velikou zastánkyní inkluze.
„Nedávno jsem byla na praxi v Základní škole Sokolovská a následně pak ve speciální škole při Jedličkově ústavu,“ vypráví Karolína Kupcová. „Základní školu Sokolovská navštěvuje chlapec s Williamsovým syndromem a řekla bych, že mu velmi prospívá být mezi zdravými dětmi. Děti ví, jaké má chlapec problémy, ale považují ho za plnohodnotného spolužáka. Ve speciální škole při Jedličkově ústavu jsem asistovala dětem ve čtvrté třídě. Cítila jsem, že kdyby tyto děti chodily do běžných základních škol, byť mají jen poruchy učení, dělaly by větší pokroky, než právě ve škole speciální. O tom jsem přesvědčená,“ neubrání se Karolína Kupcová srovnání na základě své vlastní zkušenosti.
Karolína má neurodegenerativní onemocnění z okruhu spinocerebelárních ataxií doprovázené problémy s orientací v čase a v prostoru a také dyskalkulií. Komplikace v praktickém životě způsobuje i doprovodný třes horních končetin a velká unavitelnost. Přesto tato mladá žena vychodila celou základní školu bez asistence. Nebylo to ale vůbec snadné. „Bohužel jsem od první do deváté třídy neměla dle tabulek nárok na asistenta,“ vzpomíná a oceňuje současnou úpravu podpůrných opatření, na které mají na základě svých individuálních potřeb nárok všichni žáci se speciálními vzdělávacími potřebami.
„První dva roky na základní škole pro mě byly velmi těžkým obdobím. Třídní učitelky nechtěly akceptovat postupy podle individuálního vzdělávacího plánu. Řešili jsme to i u tehdejšího pana ředitele. Ve druhé třídě mě paní učitelka dokonce chtěla nechat propadnout a doporučila mi přeřazení do speciální školy,“ vzpomíná Karolína na nelehké začátky ve spádové základní škole. „S tímto návrhem však moji rodiče zcela nesouhlasili, a hledali pro mne vhodnou alternativu. A tak jsem „naštěstí“ nenastoupila do speciální školy, ale přestoupila od třetí třídy na Základní školu Sokolovská. Ve třetí třídě se vše změnilo a já byla velmi spokojená i s naší třídní učitelkou. Jednou týdně ráno jsem ještě před výukou chodila do třídy na doučování matematiky. Moji rodiče i já jsme měli radost, když jsem dělala alespoň malé pokroky v počítání,“ vzpomíná Karolína Kupcová, jak se vše ve vstřícném prostředí nové základní školy obrátilo k dobrému.
„Paní ředitelka na této škole respektovala mé problémy a stejně tak i ostatní učitelé. Se žádným učitelem jsem zde neměla problém a skoro po celou dobu školní docházky jsem měla doučování matematiky,“ dodává Karolína, která si je vědoma, že právě matematika je díky dyskalkulii opravdu její slabá stránka.
„Myslím si, že všichni lidé se znevýhodněním by měli být začleňováni do většinové společnosti a měli by mít možnost dobrého vzdělávání,“ uzavírá Karolína Kupcová svým názorem na inkluzi.
Karolína Kupcová: Žáci se znevýhodněním by se měli
vzdělávat v běžných školách.jpg (771,60 KB)
