„Náš syn Honzík má Downův syndrom, pobyt mezi zdravými dětmi mu přináší převážně klady, snaží se zdravé děti napodobovat, vyrovnat se jim, přejímá od nich "normální návyky"“, říká Marie Holá, maminka třináctiletého Jana, který navštěvuje běžnou základní školu Bavorského v jihočeských Vodňanech. „Doufám, že aspoň někteří i v budoucnu budou jeho "známými" a možná i kamarády,“ dodává.
Navštěvoval Váš syn Jan také inkluzivní školku?
Syn byl integrován do normální školky, kam chodil čtyři roky. Podotýkám, že to byla školka soukromá, kde již měli zkušenosti s integrací postižených dětí. Všichni rodiče byli informováni o tom, že jejich děti budou v kolektivu s postiženým dítětem a budou se učit toleranci k postiženému spolužákovi. Přístup paní ředitelky, učitelek i asistentky pedagoga byl vynikající. Za čtyři roky nebyl žádný problém ani s dětmi, ani s rodiči. Velikou výhodou bylo, že do stejné školky chodila i Honzíkova sestra, bratr, sestřenice a bratranci. Honzík chodil do školky celou dobu velmi rád.
A jak to funguje v Honzíkově základní škole?
Syn chodí do běžné třídy spolu s dalšími třiadvaceti dětmi. Má asistenta pedagoga, který s ním sedí v lavici a probírá s ním dle individuálního vzdělávacího plánu předepsanou látku, a to hlavně v češtině, matematice, prvouce, a od letošního roku i v dalších předmětech jako je zeměpis, dějepis a podobně. V hodinách hudební a výtvarné výchovy nebo v tělocviku Honzík pracuje sám s ostatními děti. Se svou třídou se zúčastňuje všech akcí, jako jsou návštěvy kina, divadla, sportovní soutěže, školní výlety a paní asistentka ho na akcích doprovází.
Jak Honzíka přijímají jeho spolužáci?
Spolužáci přijali Honzíka dobře, pomáhají mu hlavně spolužačky. Výhodou je, že s ním do třídy chodí jeho bratranec. Menší problém byl s přechodem do hlavní budovy školy, kdy se mu někteří žáci z jiných tříd posmívali, ale Honzíkova třída se ho zastala.
Jaký je přístup ředitele, učitelů, asistenta pedagoga?
Pan ředitel, který syna přijímal, je velice vstřícný. Na prvním stupni mu umožnil chodit do třídy, kde třídní učitelka byla nejen vynikající učitelka ale zároveň speciální pedagožka, která se synovi dle možností věnovala. Nynější paní třídní učitelka na druhém stupni je také výborná. Paní asistentku, která má též vystudovanou speciální pedagogiku, má syn již šestým rokem. Honzík ji má velmi rád a její přístup je základem toho, že se toho mnoho naučil a má pěkné známky.
Jaký je přístup rodičů spolužáků?
Myslím, že s rodiči spolužáků není žádný problém, ale většinu z nich bohužel blíže neznám, protože na třídní schůzky jsem chodila vždy individuálně.
Je třeba dítě na společné vzdělávání nějak připravit?
Dle mého názoru bylo pro mého syna velmi důležité, že čtyři roky navštěvoval běžnou školku, kde se naučil pohybovat se v dětském kolektivu a kde získal řadu dovedností. K dobrému začlenění do kolektivu na základní škole přispělo i to, že syn měl dva odklady, během nichž se mírně vylepšily i jeho zdravotní problémy, jako například částečná nedoslýchavost.
Marie Holá: Doufám, že budou i v budoucnu Honzíkovími
kamarády.jpg (559,03 KB)
