„Vychováváme naši dceru Anežku k co největší samostatnosti. Učíme ji vše, co učíme i její sestry, snažíme se, aby zvládala to, co její vrstevníci. Stojí nás to více času a trpělivosti a ji více úsilí, ale jde to,“ říkají Lenka a Tomáš Hečkovi, rodiče šestileté Anežky, která se narodila s Downovým syndromem. V každé buňce těla má chromozóm navíc a ten způsobuje v jejím organizmu řadu disbalancí. „Anežku odjakživa přirozeně vychováváme v inkluzi a pro inkluzi. Přistupujeme k ní stejně jako k ostatním dcerám, zapojujeme ji do všech rodinných aktivit. Je to pro nás dítě jako každé jiné, rozhodně ji nevnímáme jako postiženou, nemocnou či oslabenou. Je to prostě plnohodnotný člen naší rodiny, který jen v lecčems potřebuje trochu více času, trpělivosti a případné pomoci,“ dodávají rodiče.
„Proto se nám zdá také zcela přirozené, aby Anežka pokračovala se svými sestrami i na běžné základní škole. Anežka je sociálně zdatné, bystré a učenlivé dítě, které nemá problém se do čehokoliv zapojit, kdekoliv začlenit a najít si všude přátele. Věříme, že právě v běžné škole se lépe připraví pro život ve většinové společnosti. Samozřejmě jsme v jejím případě přemýšleli i o škole speciální. Opravdu velmi pečlivě jsme zvažovali všechny plusy a minusy obou vzdělávacích variant. Ale s ohledem na náš způsob výchovy i života a zejména s ohledem na Anežčin potenciál a schopnosti, věříme, že inkluze je právě pro ni ta nejvhodnější cesta. Vlastně jsme o tom nikdy neměli pochyby,“ vysvětlují rodiče, proč se rozhodli právě pro běžnou školu.
„Faktem je, že jsme oba zastánci inkluze. Tu považujeme za něco přirozeného a samozřejmého, co by snad v demokratické společnosti mělo být normou. A věříme v její prospěšnost. Jak pro dítě se znevýhodněním, které se mimo jiné naučí fungovat v běžné společnosti, vytvoří si přátelské vazby a má neustále kolem sebe „zdravé“ vzory, které mu definují hranici normality, tak pro jeho vrstevníky, kteří se zase učí toleranci k odlišnostem, úctě k různorodosti, často i trpělivosti a ochotě pomoci. Myslíme si, že dítě vychovávané a vzdělávané jen speciálním způsobem a ve speciálním prostředí nedostává tolik šancí se začlenit. A společnost zase nemá možnost naučit se bez předsudků přijímat ho takové, jaké je. Napohled banální, ale pro rodinu velmi důležitá, je také možnost vyhnout se náročné logistice každodenního dojíždění do více či méně vzdálené speciální školy. Nechceme také, aby byla dcera vytržená z přirozeného dětského kolektivu v našem sousedství,“ vypočítávají hlavní důvody Anežčini rodiče.
„Od začátku máme štěstí na vstřícné školy a pedagogy. Jsme jim za jejich skvělou a nejednoduchou práci opravdu vděční! Anežka od svých necelých tří let navštěvovala běžnou soukromou školičku s výukovým programem. Byla zde jediné dítě se speciálními vzdělávacími potřebami a začlenila se zcela bez problémů. Po celou dobu zde fungovala bez asistenta pedagoga, především díky veliké vstřícnosti své paní učitelky a také nižšímu počtu dětí v kolektivu. Nyní navštěvuje přípravnou třídu běžné základní školy ZŠ Na Líše na Praze 4, kde je inkluzivní přístup již dlouhá léta samozřejmostí a nastoupí zde i povinnou školní docházku. Celková atmosféra školy je výborná a Anežčina současná paní učitelka je prostě výjimečná osobnost s otevřeným přístupem ke všem dětem bez rozdílu. Zde je již podpora prostřednictvím asistenta pedagoga ale rozhodně nezbytná, s ohledem na to, že si velmi přejeme pro všechny děti bezproblémový průběh vyučování,“ říká táta Tomáš.
„Zároveň si samozřejmě uvědomujeme, že naše dítě je v řadě ohledů náročnější a velmi si vážíme práce pedagogů, kteří s dětmi se speciálními vzdělávacími potřebami ve školách dnes a denně pracují. Chceme být v tomto ohledu maximálně nápomocni, ať už formou spolupráce se školou, tak cílenou přípravou Anežky. S naší dcerou víceméně od narození navštěvujeme nejrůznější specializované terapie a také téměř denně doma pracujeme na rozvoji jejích kognitivních funkcí. I díky tomu, i přes svá specifika, dcera snad nijak výrazně nezaostává za svými vrstevníky a v některých ohledech je možná i předstihne. Právě a jen proto, že se s ní pravidelně a cíleně pracujeme. Nepochybně máme veliké štěstí, že je naše Anežka k učení motivovaná a práce jí baví. Dokonce si o ni často i sama říká. V tomto předškolním období musí být veškeré učení tak trochu hrou a zábavou, jinak může být kontraproduktivní. Naopak prostřednictvím nejrůznějších her se může dítě mnohému naučit a položit tak základy pozdějších školních dovedností v období, kdy je jeho mozek nejplastičtější a byl by přímo hřích mu neposkytnout adekvátní stimulaci. Snažíme se Anežku maximálně rozvíjet a pomoci jí naplnit její potenciál. Chceme, aby byla co nejlépe připravená a její začlenění tak bylo pro ni i její okolí jednodušší,“ vysvětluje maminka Lenka přístup rodiny nenechat vše jen na škole a snažit se jít procesu úspěšné inkluze podle svých možností naproti.
„To je ale samozřejmě náš přístup a naše cesta. Není univerzální a rozhodně ani jediná správná. Jsme rádi, že nyní mohou rodiče volit pro své děti takovou vzdělávací cestu, kterou pro něj považují za správnou. Ještě před několika lety byly děti (nejen) s diagnózou Downův syndrom automaticky směrovány do speciálních škol, a to bez ohledu na jejich individuální možnosti, schopnosti, intelekt či přání rodiny. Vedl k tomu předchozí medicínský přístup, který na dítě pohlížel optikou jeho postižení a nikoliv jeho skutečných individuálních vzdělávacích potřeb. A přitom i mezi dětmi s Downovým syndromem stejně jako mezi dětmi běžnými jsou obrovské rozdíly. Stejně tak jako mezi jejich rodinami a jejich přístupem a postojem k inkluzi a speciálnímu školství. Známe například řadu rodin, které pro své děti s Downovým syndromem, po pečlivé volbě všech pro a proti naopak, volí školu speciální. A věříme, že jsou tak spokojeni a jejich děti též. A tak by to mělo být! Právo volby a jistota adekvátní podpory i v běžné škole, to je to, co zde doposud chybělo. Pro řadu rodin a dětí, vymykajících se z běžné normy, bývala jen jediná možná cesta - ta speciální. Přestože o ni někteří nestáli, ale prostě jim nic jiného nezbývalo. V posledních letech před účinností inkluzivní novely se naštěstí již našla řada běžných škol, která žáky s Downovým syndromem vzdělávala, ale většinou bez adekvátní podpory. Až v posledních dvou letech máme konečně jistotu, že naše děti mají nárok na podporu nejen ve škole speciální, ale také ve škole běžné a že škola na jejich vzdělávání nebude doplácet z vlastních zdrojů. Nebudeme tak automaticky v roli prosebníků odkázaných na vstřícnost jednotlivých škol, jako tomu bývalo doposud. A v tom vidíme z pohledu rodičů tu nejzásadnější a veskrze pozitivní změnu, kterou nám současná právní úprava přináší. Přestože inkluze není žádná novinka a na mnoha místech funguje více či méně dlouhá léta,“ uzavírají Lenka a Tomáš Hečkovi.
Lenka a Tomáš Hečkovi: Hledáme pro svou dceru tu nejlepší
cestu.jpg (756,12 KB)
