„Handicapovaní lidé se rodili, rodí a rodit budou a vždy budou součástí naší společnosti, která by je měla přijímat pod svá ochranná křídla, chránit je a pomáhat jim. Je to přirozené a správné a obohatí to i společnost samotnou. Zrovna tak je, dle mého názoru, prospěšné, aby si dítě se znevýhodněním již od mala zvykalo na život ve společnosti i s jeho negativními stránkami a naučilo se proplouvat životem bez izolace v takzvané „ochranné bublině“ různých zařízení pro handicapované,“ říká Jarmila Tesková, která vychovala tři děti z toho dvě z nich s Downovým syndromem. Nejprve vlastního syna Daniela a jako opatrovnice také schovanku Sandru. „Samozřejmě to není šablona pro všechny handicapované, ale speciálně děti s Downovým syndromem jsou schopné, minimálně na prvním stupni základní školy, společné vzdělávání zvládnout bez problémů,“ dodává paní Tesková, profesí sekretářka na Přírodovědné fakultě Univerzity Karlovy.
„Rozhodně si ale nemyslím, že je integrace do běžné základní školy samospasná a vhodná plošně pro všechny děti s Downovým syndromem. Z mého pohledu je sice velmi přínosné, je-li dítě s Downovým syndromem mezi běžnými dětmi, které ho táhnou v sociálním vývoji dopředu, ale musí se také velmi dbát na to, zda je to pro něj ta nejlepší volba a především, zda je tam také šťastné. Velmi bych proto doporučila, aby rodiče zvážili všechna pro i proti a řídili se výhradně schopnostmi, potřebami a přáními svého dítěte a potlačili svoje ambice, které by mohly jejich dítěti i uškodit,“ radí Jarmila Tesková, jejíž syn Daniel a schovanka Sandra s Downovým syndromem byli úspěšně integrovány na prvním stupni v běžné základní škole. „U obou dětí byl pak na druhém stupni problém s učiteli, neboť ne každý z nich byl ochoten mít ve třídě dítě s Downovým syndromem. Sandra také hůř snášela změny tříd a prostředí při každé hodině,“ vzpomíná Jarmila Tesková, proč se nakonec do druhého stupně základní školy rozhodli raději pro speciální školství.
„Rozhodně si ale nemyslím, že je integrace do běžné základní školy samospasná a vhodná plošně pro všechny děti s Downovým syndromem. Z mého pohledu je sice velmi přínosné, je-li dítě s Downovým syndromem mezi běžnými dětmi, které ho táhnou v sociálním vývoji dopředu, ale musí se také velmi dbát na to, zda je to pro něj ta nejlepší volba a především, zda je tam také šťastné. Velmi bych proto doporučila, aby rodiče zvážili všechna pro i proti a řídili se výhradně schopnostmi, potřebami a přáními svého dítěte a potlačili svoje ambice, které by mohly jejich dítěti i uškodit,“ radí Jarmila Tesková, jejíž syn Daniel a schovanka Sandra s Downovým syndromem byli úspěšně integrovány na prvním stupni v běžné základní škole. „U obou dětí byl pak na druhém stupni problém s učiteli, neboť ne každý z nich byl ochoten mít ve třídě dítě s Downovým syndromem. Sandra také hůř snášela změny tříd a prostředí při každé hodině,“ vzpomíná Jarmila Tesková, proč se nakonec do druhého stupně základní školy rozhodli raději pro speciální školství.
„Sandra i Daneček byli integrováni na běžné základní škole a toto období je velmi pozitivně ovlivnilo v mnoha směrech. Chtěli se vyrovnat svým kamarádům a tím je oni nepřímo táhli dopředu. Na druhou stranu měla jejich integrace velmi dobrý dopad na ostatní spolužáky. Pozitivně formovala jejich sociální cítění a vnímání odlišného člověka ve společnosti. Sandra má dodnes mezi svými spolužáky kamarády, kteří se k ní chovají velmi hezky, i když mají už sami svoje rodiny. Daneček už bohužel v důsledku nešťastné nehody již dlouhá léta není mezi námi,“přibližuje Jarmila Tesková zkušenost svých dětí se společným vzděláváním a její přínos pro ně i pro jejich spolužáky. „Největší pokroky obou dětí s Downovým syndromem jsem vnímala zejména v oblasti komunikace a rozšířené slovní zásoby, informovanosti a celkové vyšší sociální úrovně,“ shrnuje pozitivní zkušenosti Jarmila Tesková.
„Daneček chodil na Základní školu Na Slovance a jeho integrace byla příkladná. Paní učitelka se velmi zajímala o problematiku dětí s Downovým syndromem a měla skvělé vlohy k tomu skloubit výuku zdravých dětí s výukou našeho Danečka. Vtáhla jej do každé činnosti ve všech předmětech, jen mu třeba upravila otázky a požadavky na něj. Na jeho pobyt ve třídě připravila i ostatní spolužáky a neopominula ani informovat rodiče a dát jim možnost se k integraci vyjádřit. Dan měl obrovské štěstí na svou paní učitelku i na své spolužáky a já díky tomu nikdy neměla pocit, že by integrace našeho Danečka byla něco zvláštního. Jakkoli jsem si vědoma náročnosti přípravy a nadstandardní péče paní učitelky, jeho začlenění bylo zcela přirozené,“ vzpomíná Jarmila Tesková na fungující integraci svého syna.
„Sandra v současné době chodí do Speciální střední školy Walsdorfské, kde mají skvěle propracovanou metodiku výuky a praxe. Nesnaží se do dětí za každou cenu „nacpat co nejvíce vědomostí“, ale naopak kladou důraz na praktickou činnost. Snaží se děti naučit co nejvíce ručních prací a tím je inspirovat k tomu, co by je mohlo bavit a co by mohla být v budoucnu třeba i jejich práce. Spolupráce a komunikace se školou je rovněž velmi dobrá,“popisuje Jarmila Tesková současnou školu nyní čtyřiadvacetileté Sandry.
„Ráda bych také vyzdvihla Katolickou střední školu ve Vítkově ulici, kde působí lidé z řádu Saleziánů a kam Sandra chodila před tím. Při této škole bydlela Sandra na internátě a naučila se zde samostatnosti a běžnému životnímu režimu. Škola má velmi dobrou koncepci vzdělávání a společně s internátem mají úžasný vztah ke studentům a nadstandardně se věnují studentům také ve volném čase. Mezi studenty, učiteli a vychovatelkami se zde vytváří velmi silné pouto, které přetrvává i po skončení školní docházky. Mezi těmito dvěma školami absolvovala Sandra také Střední praktickou školu na Vinohradech, se kterou chodila na kurz plavání a zúčastnila se mnoha plaveckých závodů, nejen v ČR,“ líčí Jarmila Tesková předchozí Sandřinu studijní zkušenost.
„Děkuji všem Danielovým i Sandřiným pedagogům za vstřícnost a jejich skvělou práci,“ uzavírá Jarmila Tesková.
