Proč byl vlastně potřebný projekt VYNSPI?
Vycházeli jsme z toho, že u nás existují různé ostrůvkovité pokusy o zvyšování kvality a efektivity vzdělávání profesionálů v oblasti prevence, např. v podobě vyhlášek, koncepcí, preventivních programů, existují i tzv. Standardy prevence rizikového chování atd.
Problém je, že dohromady to není propojené a systematicky uspořádané, je to hodně nekoncepční a hodně málo věcí je diskutováno širokou odbornou veřejností. Různá opatření se zavádějí zkušebně a často se stává, že zůstávají nedotažená a nejsou tudíž plně funkční.
V projektu vznikly učebnice, výkladový slovník i řada odborných publikací. Byl vytvořen čtyřúrovňový model vzdělávání pedagogů a zdokonaleny kurzy pro školní metodiky prevence. Co se teď bude se všemi těmi výsledky dít? Budou je ve školách závazně používat?
V projektu jsme za peníze ESF a státního rozpočtu pouze realizovali návrhy, jak by vzdělávání v oblasti prevence rizikového chování mělo vypadat. Na této práci se podílel poměrně vysoký počet odborných pracovníků, kteří se prevencí zabývají. Nic z našich výsledků ale nemůže být závazné, dokud to MŠMT nepodpoří legislativně a nezavede návrhy do praxe.
Je ale dobré, že naše návrhy existují, protože školy mohou všechny výsledky projektu používat a mohou se jimi inspirovat.
Najdou učitelé ve vašich materiálech i konkrétní návody, jak postupovat v různých situacích?
Tak například když půjde o to, jak si poradit ve škole s drogami, může hodně pomoci specializační dvouletý kurz v rozsahu 250 hodin. Jeho absolvent bude vědět, co dělat, když je dítě intoxikováno – např. že má zajistit omamnou látku, ale nemůže ji mít u sebe, protože jinak by se dostal na hranu zákona. Dozví se, jak pracovat se třídou, ve které se objeví problém s návykovými látkami. Že např. volat jako součást prevence policii se psy, kteří všem dětem očuchají tašky, není úplně funkční. Rozhodně se vyplatí zavolat si nějaké odborníky zvenku, kteří mohou přinést jiný pohled na věc, není to ale nezbytné. Důležité je vytvořit na škole bezpečné prostředí, atmosféru důvěry, v níž se děti nebojí mluvit o problémech – když se o nich mluví, tak to už je část úspěchu.
Mluví se hodně o důležitosti atmosféry ve škole i ve třídě. Co je tedy lepší – volnější režim, který žáky nesvazuje mnoha zákazy a příkazy, nebo přísnější režim zaměřený na kázeň?
Musí jít o kompromis obojího. Jde o to, nabídnout prostor, aby děti mohly převzít odpovědnost samy za sebe, aby k tomu byly vedeny, a zároveň by měly existovat jasné mantinely, ve kterých se mají pohybovat. To pro ně vytváří bezpečné prostředí, protože vědí, co mohou čekat.
Domníváte se, že jsou na školách vytvořeny podmínky, aby se primární prevence zlepšovala?
Do určité míry ano. Každá škola má mít metodika prevence, vyhláška určuje také to, jak se má vzdělávat a přiznává mu i funkční příplatek po proškolení. Přesto ještě pořád slýchávám, že je tato funkce přidělována na některých školách „za trest“ pro nově příchozí. Takový člověk je pak otrávený, že dělá něco, po čem netoužil, a nemůžeme se pak divit, že je v ČR míra užívání návykových látek na nejvyšší úrovni v Evropě. I když je jasné, že příčin je víc.
Jak se díváte na takové formy prevence, jako jsou besedy s vyléčeným narkomanem?
Vydali jsme publikaci, kde jsou představeny klíčové příklady dobré praxe, tedy programy pro různé cílové skupiny, různé úrovně prevence i pro různé typy rizikového chování. Efektivita těchto programů je ověřena i výzkumně, takže je můžeme doporučit do škol s čistým svědomím a je vysoká pravděpodobnost, že povedou ke snižování rizikového chování.
Na druhé straně jsme také zdůrazňovali, co nefunguje, a je nám líto, že se do takových programů dávají peníze, aniž by někdo zjišťoval jejich efektivitu. K takovým programům patří např. besedy s bývalým uživatelem a jiné jednorázové akce. Proto je nedoporučujeme, probíhají ale pořád a poměrně často.
Je v pořádku, když se děti seznamují s různými drogami?
Ano, ale musí to být součástí nějakého uceleného programu. Děti by měly vědět, jak která návyková látka vypadá, co udělá s uživatelem, proč ji lidé užívají a kam může užívání vést. Přitom se ale nedá říkat, že drogy jsou jenom špatné, protože děti například vidí, že rodiče jsou po alkoholu veselí. Takže je třeba informovat vyváženě, mluvit o tom, co dělá alkohol nebo jiné drogy v rodinách a kam jejich užívání může vést.
Zoja Franklová
