Zpravodaj 1/1999
Legislativa Evropské unie na Internetu * Vysvětlení základních termínů používaných v EU * Přijímání nových pracovníků
do zaměstnání a vývoj jejich profesní kariéry * Politika kvality, kvalitativní cíle a programy kvality ve
vzdělávacích institucích * Diskuse o účelnosti zavedení diplomů Bachelor a Master v Německu * Dvacet doporučení k
překonání krize ve vzdělávání a zaměstnávání mládeže * Programy manažerské vzdělávání MBA v Německu * Orientace
v nejistém světě * Úspěšnost absolventů středních škol při přijímacím řízení na vysoké školy * Příprava učitelů
odborných škol v zemích Evropské unie * Časové proporce odborného vzdělávání ve vybraných evropských zemích
Zpravodaj 1/1999
Editorial
Hodně se teď mluví a píše o informacích. O tom, jak ovlivňují a dokonce snad i prodlužují náš život, zvyšují
schopnost konkurovat, jsou nutným předpokladem ke správnému řízení, mají klíčovou roli v politice a podobně. Někdy
se říká, že žijeme ve společnosti informací. Dříve se hrozilo informační explozí, ale poté, co k ní došlo, už
hrozby nemají tu sílu. Co si má počít člověk ve věku informací, aby se zachoval při zdravém rozumu? Především se musí
vzdát myšlenky na renesanční všeobsažnost a smířit se s tím, že nikdy nebude vědět všecko. (Dnes už zcela neplatí
ani dřívější knihovnická zásada, že totiž “knihovník nemusí všechno vědět, ale musí vědět, kde to všechno najít”. Máme
sice Internet, tu bezednou studnici informací všeho druhu, háček je však v tom, že kvalita informací, které putují
kybernetickým prostorem, závisí na lidech, kteří je do tohoto prostoru vyšlou.) Dále je dobré nezatěžovat se přílišnými
podrobnostmi tam, kde stačí získat obecný přehled. Utilitární využívání informací v tom smyslu, že člověka zajímá
jen to, co se bezprostředně týká jeho práce, také není tím správným řešením. Není náhodou, že k velkým objevům
dochází tam, kde se nečekaně spojí informace ze dvou či více odlišných oborů. Některé informace přicházejí samy,
jiné je třeba vyhledávat v informačních zdrojích nebo se někoho informovaného přímo zeptat. Správně se ptát je
ovšem také umění. Tazatel musí mít nejprve jasno v tom, co se chce dozvědět, a podle toho zvolit formulaci otázky
a vybrat si toho, komu ji položí. U člověka duševně pracujícího se navíc považuje za slušné, že se (pokud není
zrovna ve škole) nebude ptát na něco, co může snadno zjistit sám studiem dostupných pramenů. Na Internetu byl dokonce
zaveden nástroj označovaný zkratkou FAQ (Frequently Asked Questions)
- často kladené otázky, kde jsou vedle otázek uvedeny samozřejmě i odpovědi. Očekává se,
že dříve než tazatel začne posílat e-mailové dotazy na všechny strany, podívá se, jestli jeho otázka nepatří mezi ty
často kladené. Na závěr jedna z nadbytečných, ale zajímavých informací. V řecké Soluni, kde nyní
sídlí CEDEFOP, bude v letošním roce pro veřejnost zpřístupněno místo, kde v roce 1996 archeologové vykopali
nevěstinec z 1. století před Kristem. Přílišnými podrobnostmi se nebudeme zatěžovat. AK
