Editorial
V tomto čísle se v článku nazvaném Jazyky ve světě dočtete o tom, jak se zachraňují jazyky ohrožené zánikem. Možná si při čtení položíte otázku, zda by pro lidi, kterých se to bezprostředně týká, nebylo výhodnější vyměnit polozapomenutou mateřštinu, jež nemá pojmenování pro mnohé skutečnosti ze současného života, za světový jazyk, který se stejně budou učit jako druhý v pořadí. Podobnými skeptickými úvahami se na přelomu 18. a 19. století zřejmě trápil i Josef Dobrovský. Přesto v roce 1809 vydal (v němčině) Zevrubnou mluvnici českého jazyka, která položila základ budoucí spisovné češtině. Tak i jeho zásluhou mohl ve druhé polovině 20. století Jan Werich říci, že kdyby Ota Pavel psal anglicky, byla by to světová literatura. Jenže jeho čeština je tak krásná, že nejde přeložit.
Krása jazyka je pojem relativní. Výstižnost češtiny je však možné exaktně změřit. Srovnáme-li délku čtyř stejných textů přeložených do angličtiny, češtiny, francouzštiny a němčiny (jazyky jsou seřazeny spravedlivě podle abecedy), zjistíme, že český text je nejkratší a německý nejdelší. Toto tvrzení lze snadno ověřit na publikacích EURYDICE, které v jednotlivých jazykových verzích přísně dodržují grafickou úpravu originálu.
S jazykem úzce souvisí schopnost číst a psát. V letošním roce vyhlásily Spojené národy dekádu gramotnosti – United Nations Literacy Decade (2003-2012), v jejímž průběhu by se mělo usilovat o poskytnutí základního vzdělání 861 miliónům negramotných dospělých a 113 miliónům dětí, které v současné době nemají přístup ke školnímu vzdělávání.
AK
