Zpravodaj 4/2002
Editorial
Jedním ze slov, která se nyní často vyskytují nejen v oficiálních materiálech Evropské unie, ale i ve vědeckých studiích a popularizačních článcích, je slovo mobilita. Hovoří se o ní v souvislosti s podniky, které převádějí výrobu do jiných míst poskytujících příznivější podmínky, i v souvislosti s lidskými zdroji a jejich schopností přizpůsobovat se změnám vyvolávaným technologickým vývojem a novou organizací práce. Výraz „mobilita“ se objevuje i v materiálech týkajících se odborného vzdělávání a profesní přípravy. Používá se v různém kontextu a v důsledku toho má několik zčásti odlišných významů. Zpočátku se výrazu mobilita používalo téměř výlučně v souvislosti se zaměstnatelností absolventů odborného vzdělávání a profesní přípravy. Hledaly se způsoby, jak pracovníky vybavit takovými vlastnostmi, které by jim umožňovaly trvale se uplatňovat na dynamicky se rozvíjejícím trhu práce, a to i za podmínky, že změní zaměstnání či dokonce povolání. Předpokládá se, že takto pojímanou mobilitu se podaří zabezpečit tehdy, když odborné vzdělávání a profesní příprava budou poskytovat nejen speciální vědomosti a dovednosti potřebné k výkonu určitého povolání, ale i šíře uplatnitelné, nadoborové, transverzální kompetence. V Německu se v tomto směru prosazuje koncept dodatkových kvalifikací – Zusatzqualifikationen, ve Francii se rozvíjí specializační doplňkové vzdělávání vedoucí k získání MC – mention complémentaire. Později se obsah výrazu mobilita rozšířil a začal se zdůrazňovat mezinárodní aspekt pracovní mobility. Došlo k tomu po reálném otevření trhu práce v Evropské unii, kdy se přestaly klást překážky volnému pohybu pracovních sil. Odborné vzdělávání a profesní příprava sice i nadále zůstaly záležitostí jednotlivých členských států – a ty prudce reagují na jakékoli náznaky snah o jejich sjednocování a až křečovitě je odmítají – ale začínají se hledat společné, nadnárodní prostředky vedoucí k usnadnění pohybu jejich absolventů na „evropském trhu práce“, tj. na trhu práce v rámci Evropské unie. V tomto případě jde spíše o legislativní aspekty geograficky chápané mobility přesahující hranice jednotlivých států. Vznikají prostředky, které by tento pohyb pracovních sil usnadnily. Jde například o objasňování obsahu kvalifikace získávané v jednotlivých zemích, tedy o „zvyšování její transparentnosti“, o zlepšování podmínek práce v zahraničí, včetně zabezpečení zdravotního a sociálního pojištění, o zavedení jednotné formy curricula vitae, které by obsahovalo všechny informace o pracovníkovi, významné pro rozhodování o jeho přijetí do zaměstnání v cizině, o cizojazyčný doplněk k vysvědčením vydávaným v národních jazycích apod. (viz s. 6 Zpravodaje).V současnosti se o mobilitě hovoří i v souvislosti s konceptem „evropského občanství“ (citoyenneté européenne, Unionsbürgerschaft), jehož důležitou součástí je vědomí sounáležitosti s vnitřně bohatě rozrůzněným celkem Evropské unie. I odborné vzdělávání a profesní příprava mají přispět k osobnímu poznání kulturních, náboženských, sociálních a rasových rozdílů mezi občany Unie, k pochopení jejich hodnoty a k růstu tolerance vůči nim. Mobilita je v tomto případě chápána jako prostředek sbližování občanů všech zemí Evropské unie. V tomto instrumentálním pojetí se problematika mobility stala jedním z „velkých témat“ diskusí probíhajících na všech úrovních Evropské unie. Oč v této diskusi jde, naznačují i názvy několika článků, které vyšly na konci roku 2001 v Německu: Grenzüberschreitende Mobilität in der Berufsbildung, Mobilität in Europa – Berufliche Bildung ohne Grenzen, Förderung der internationalen Mobilität, tedy Mobilita, která překračuje hranice v odborném vzdělávání, Mobilita v Evropě – odborné vzdělávání bez hranic, Podpora mezinárodní mobility. Mobilita v širším (celosvětovém) slova smyslu však zahrnuje také migraci obyvatelstva, která se stává problémem zejména tehdy, je-li jednosměrná. Její důsledky zasahují i oblast vzdělávání. V zemích Evropské unie dochází k projevům rasismu a xenofobie. Orgány Evropské unie se snaží již delší dobu proti těmto projevům bojovat, o čemž svědčí Usnesení Rady o odezvě vzdělávacích systémů na problémy rasismu a xenofobie z října 1995 a Prohlášení Rady o respektování rozmanitosti a o boji proti rasismu a xenofobii z prosince 1997. Jak však dosvědčuje článek na straně 8-9 bude na tomto poli ještě třeba vykonat hodně práce.Možná k tomu přispěje i Usnesení Rady ze dne 14. února 2002 o podpoře lingvistické diverzity a jazykového vzdělávání v rámci realizace cílů Evropské roku jazyků 2001. Tato podpora bude jistě potřebná, zvláště až do EU vstoupí kandidátské země se svými jazyky. V této souvislosti pro nás může být potěšující zjištění, že čeština je v četnosti používání na Internetu mezi všemi ostatními jazyky na dvanáctém místě. IŠ, AK
