Formální, neformální a informální učení
Spolu s koncepcí celoživotního vzdělávání jako neodmyslitelné součásti znalostní společnosti se začalo více uvažovat o významu jiných forem učení než těch, které probíhají ve vzdělávacích institucích. V Memorandu Evropské komise o celoživotním učení (2000) je uvedena definice tří základních kategorií záměrné učební činnosti.
Formální učení (vzdělávání) podle autorů memoranda probíhá ve vzdělávacích institucích a vede k získání uznávaných diplomů a kvalifikací. K tomu je možné dodat, že formální učení se řídí předem stanoveným učebním plánem, učebními osnovami, vzdělávacími standardy apod.
Neformální učení probíhá mimo hlavní vzdělávací systémy a nevede obvykle k získání formalizovaného osvědčení. Neformální učení může být poskytováno na pracovišti a prostřednictvím činností organizací a skupin občanské společnosti (např. v mládežnických organizacích, v odborových svazech a v politických stranách). Může být poskytováno také prostřednictvím organizací nebo služeb, které byly ustaveny, aby doplňovaly formální systémy (např. výtvarné, hudební a sportovní kroužky nebo soukromé vyučování připravující na zkoušky).
Informální učení je přirozeným doprovodným znakem každodenního života. Na rozdíl od neformálního a formálního učení není informální učení nezbytně učením úmyslným (zde je v textu memoranda mírný rozpor, protože v záhlaví jsou uvedeny tři kategorie záměrné učební činnosti), takže to, jak přispívá k jejich vědomostem a dovednostem, nemusí být snadno rozeznatelné dokonce samotnými účastníky. Toto bezděčné učení často vede k získávání neuvědomovaných (tacit) znalostí a dovedností.
