Zpravodaj 9/2002
Články v tomto čísle se zabývají tématy, o nichž se v současné době často diskutuje na celoevropské úrovni i v rámci jednotlivých států.Je to především celoživotní vzdělávání – termín, pod který lze zařadit z oblasti vzdělávání téměř všechno, snad kromě předškolní výchovy a základního vzdělávání, i když právě tam se žáci učí, jak se učit, což je pro celoživotní vzdělávání první a základní předpoklad. Dosavadní výsledky konzultačního procesu k Memorandu Evropské komise o celoživotním učení ukazují, že jeho účastníci nehodlají redukovat celoživotní vzdělávání na pouhý „rozvoj lidských zdrojů“ pro potřeby ekonomiky a že vzdělávání má a může člověku poskytnout víc než jen ekonomickou „použitelnost“ a „zaměstnatelnost“.Dalším častým tématem je faktické zrovnoprávnění odborného a všeobecného vzdělávání. Je to cíl, o jehož dosažení se v různých zemích již dlouhou dobu usiluje. V tomto čísle Zpravodaje se můžete dočíst o tom, jaká je v tomto směru situace v Německu a ve Francii. V Německu se hovoří o nutnosti reformovat profesní přípravu. K tomuto problému se vyjadřují odbory a otázkami potřeby reformy systému profesní přípravy by se měl zabývat i výzkum, jak vyplynulo z šetření prováděného tzv. Delfskou metodou. Ve Francii došlo v posledních dvaceti letech v odborném vzdělávání k určitým změnám, s jejichž průběhem seznamuje shrnující článek na straně 6 a 7. Situaci ve francouzském odborném vzdělávání se věnují ještě další dva články.Jeden z nich pojednává o uznávání a certifikaci znalostí a dovedností získaných praxí. To je významné nejen pro kariérní postup pracovníka, ale i pro možnost pokračovat ve studiu na vyšší úrovni a celoživotně se vzdělávat. Proto se tímto tématem zabývá i výše zmíněné Memorandum ve 4 myšlence nazvané Oceňování výsledků učení.Termíny, o nichž se v poslední době často mluví, budí dojem, že se začaly používat teprve nedávno. Není tomu vždycky tak. Některé pocházejí od Petera Druckera, který se narodil ve Vídni v roce 1909. Dosud však píše a přednáší. Byl první, kdo definoval management jako samostatnou vědní disciplinu a sepsal pět úkolů manažéra: stanovovat cíle, organizovat, motivovat a komunikovat, měřit výsledky, rozvíjet lidi včetně sebe sama.Předpokládal (v roce 1969) příchod „znalostních odvětví“ (knowledge industries), v nichž se uplatní „znalostní pracovníci“ (knowledge workers). Ti budou vyhledávat nerutinní, tvůrčí práci, která pro ně nebude jen zdrojem obživy. Předvídal i vznik globální ekonomiky, v níž zákazníkem bude celý svět. Je zastáncem inovací, které jsou samozřejmě riskantní jako každá ekonomická činnost, ale neinovovat podle Druckera znamená „obhajovat včerejšek, což je mnohem riskantnější, než vytvářet zítřek“. V souvislosti s dnešním přizpůsobováním se potřebám zákazníka lze zmínit Druckerovu definici účelu podnikání. „Účelem podnikání je vytvořit zákazníka.“ Jeho myšlenku, že lidé jsou v podnikání zdrojem, nikoli nákladem převzali a úspěšně aplikovali Japonci. Je zastáncem decentralizace podniků, při níž se vytváří malé kolektivy, v nichž jsou lidé motivováni k práci a učení, protože vidí, že na jejich konání a rozhodování opravdu záleží. Mladí vedoucí se mohou učit i z vlastních chyb, aniž by tím ohrozili podnik jako celek.Peter Drucker se vyjadřuje také k úloze státu. Silný stát je podle něj v dnešní době velmi potřebný. Vláda by měla vydávat zákony, řídit a poskytovat fondy a ostatní konání ponechat jiným. Nazývá to reprivatizací. Podniky nejsou zodpovědné veřejnosti tak, jako vláda. Privatizace může znamenat větší ekonomickou svobodu pro organizace, ale menší pro jednotlivce.
Ne všechny „módní“ termíny jsou opravdu nové, ostatně i móda se vrací. AK
