Itálie se od července ujala předsednictví Evropské unie a oznámila řadu priorit v oblasti vzdělávání. Jednou z nich je i podpora kulturní a jazykové rozmanitosti v Evropě. Podobné téma má akční plán Evropské komise, který se zaměřuje na učení se cizím jazykům. Ideální občan EU by měl kromě své mateřštiny ovládat ještě alespoň dva další jazyky. Plán zdůrazňuje úlohu médií při vytváření podněcujícího prostředí pro učení se jazykům. Přímo se zmiňuje o používání titulků v kinech a v televizi tak, aby diváci měli možnost poslouchat originální znění. O úskalích přijímání veškerých poznatků ze světa prostřednictvím jednoho cizího jazyka, většinou angličtiny, jsme na tomto místě už psali. V souvislosti s médii a jazykovým vzděláváním může jako odstrašující příklad posloužit (z televize odposlechnutý) dialog ze seriálu o Poirotovi. „Mohu si k vám přisednout, pane Poirote?“, ptá se ve vlaku mladá dívka. „Pas du tout, mademoiselle!“ odpovídá zdvořile Poirot.
Podle znalosti cizích jazyků u svých občanů se Velká Británie řadí na jedno z posledních míst v Evropské unii. Studenti středních škol považují cizí jazyky za příliš obtížné, takže si je raději k závěrečným zkouškám nevolí, podobně jako fyziku či chemii. Navíc má Spojené království nedostatek učitelů přírodovědných předmětů. Nyní se objevil návrh přijímat na místa učitelů mladé Rusy, kteří mají na rozdíl od svých britských kolegů aprobaci na dva vyučovací předměty a jejichž znalost angličtiny je prý většinou velmi dobrá. To by mohlo ovlivnit i znalost jazyků u anglických žáků. Třeba by někteří z nich začali s ruštinou.
Učení se jazykům je dobrá náplň celoživotního vzdělávání, protože je nevyčerpatelná. Jednak je jazyků mnoho, jednak se stále vyvíjejí. Posunuje se význam některých slov a vytvářejí se nová slovní spojení – viz například anglický výraz „peer“ (strana 6), nebo „blended learning“ (strana 10). V celoživotním vzdělávání se začal používat výraz „just in time“, který se dříve vyskytoval v logistice a znamenal, že se materiál neskladoval, nýbrž byl dovezen k dalšímu zpracování právě včas. Ve vzdělávání to znamená, že některým věcem (počítačovým programům, ovládání složitých přístrojů, vyhledávání v elektronickém katalogu apod.) nemá cenu učit se do zásoby, ale právě včas, aby člověk mohl své znalosti a dovednosti hned začít používat a tím si je upevnil.
Spolkový ústav odborného vzdělávání – BIBB (strana 14) předkládá své návrhy na vytvoření systému celoživotního vzdělávání v Německu. V úvodu k článku, z kterého jsme čerpali, se generální tajemník BIBB věnuje úvahám o termínu celoživotní učení:
„Již nějaký čas v ústavu diskutujeme na téma, zda by nebylo smysluplnější nahradit výraz celoživotní učení (Lebenslanges Lernen) výrazem učení provázející život (Lebensbegleitendes Lernen). Neboť u mnoha starších výdělečně činných či nezaměstnaných lidí může představa celoživotního učení znamenat něco přímo hrozivého. Mnichovský profesor Karlheinz A. Geißler proto hovořil ironicky o celoživotně vleklém učení, celoživotně zdlouhavém učení, celoživotním otravování učením, celoživotním uučení se, unudění se k smrti učením, na celý život poněkud dlouhém učení (Lebenslängliches Lernen). Potěšení z učení podle něj tlakem k celoživotnímu učení vezme za své; musí být přece také možnost na nějakou dobu přestat, oprostit se od neustálého učení a jeho tlaku.“ (Přeložil a ekvivalenty vybavil M. Stretti.)
AK
