Editorial
Zpravodaj je z velké části věnován celoživotnímu vzdělávání či vzdělávání dospělých. Termínu „celoživotní učení“ se vyhýbáme, protože učení probíhá u člověka po celý život zcela přirozeně, může být záměrné i bezděčné, uvědomované či neuvědomované, žádoucí či nežádoucí. Díky hromadným sdělovacím prostředkům se například velmi rychle šíří různé floskule, které si lidé osvojují, někdy i proti své vůli. Celý život se učí i zvířata. Učení (pokud se tím nemyslí příprava učňů) se také nedá nikomu poskytovat, mohou se jen poskytovat příležitosti k učení. Mluví-li se o uznávání a validaci (informálního) učení, nemyslí se tím učení jako proces, nýbrž jeho výsledky.
Uznávání a akreditace výsledků předchozího učení nabývá na významu nejen v Evropě, ale i v jiných částech světa. Všude se tomu říká trochu jinak, a tak se náš slovník zkratek rozrostl o další položky z anglicky mluvících zemích:
PLA - Prior Learning Assessment (USA);
PLAR - Prior Learning Assessment and Recognition (Kanada);
RPL - Recognition of Prior Learning (Jižní Afrika).
Několik článků tohoto čísla se zabývá mírou účasti ve vzdělávání dospělých v různých zemích, příčinami toho, proč se v některých zemích vzdělává dospělých málo a v jiných zase hodně. Určování míry účasti dospělých ve vzdělávání se však provádí podle různé metodiky, o níž se někdy v podkladovém materiálu nic nedozvíme. Proto se také výsledné údaje liší. K jinému počtu se dospěje, když se zjišťuje, zda se respondenti vzdělávali ve čtyřech týdnech před prováděním šetření nebo zda se vzdělávali kdykoliv během uplynulého roku.
Má-li být vzdělávání dospělých efektivní, je asi nejdůležitější nejprve zjistit, jaké mají potřeby, co znají a co neznají. Většina dospělých si v šetřeních stěžovala na nedostatek času k učení, a proto je důležité, aby pokládali čas věnovaný nějakému kurzu za užitečně strávený, tzn. aby získali nové znalosti a osvojili si nové dovednosti, a hlavně, aby tyto znalosti a dovednosti měli příležitost ihned uplatnit ve svém každodenním životě. Dětem, které tvrdí, že to, co se ve škole učí, nikdy nebudou potřebovat, lze klidně a oprávněně namítnout, že to nemohou vědět, avšak dospělí, kteří absolvují například počítačový kurz, v němž se učí pracovat s programem, který nebudou v dohledné době používat při své práci, ani ve volném čase, to tvrdit mohou. Jejich životní dráha je předvídatelnější, to, co se člověk naučí v dospělém věku, nezůstává v paměti tak dlouho, jako to, co se naučí v dětském věku, a i kdyby to nezapomněli, pak (zejména v IKT) je pokrok tak rychlý, že to, co se naučili, za pár let ztratí význam.
Dříve se kurzy přizpůsobené potřebám příjemců označovaly termínem „šité na míru“ – tailored. Mluvilo se o individualizaci výuky. Nyní se v literatuře (zvláště britské) objevuje nový termín „personalizace“. Personalizace v tomto smyslu znamená, že si žák (jakéhokoliv věku) vybírá, co se bude učit, a příslušná vzdělávací instituce mu pak poskytne potřebnou pomoc ve formě kurzu, tutora, poradce apod. K tomu, aby se žák mohl rozhodnout o tom, co se chce učit, musí však mít o předmětu svého zájmu dostatek informací, někdy i proto, aby zjistil, že to je předmět jeho zájmu. Shromáždit a zpracovat tyto informace je samo o sobě dost náročné, a tak příprava na kvalifikované rozhodnutí může v některých případech zabrat více času, než samotné učení. AK
