Editorial
Pozornému čtenáři Zpravodaje jistě neunikne, že jsme z jednoho článku o dějinách odborného vzdělávání v Evropě převzatého z časopisu Vocational training udělali články tři. Dva z nich se v tomto čísle zabývají novější historií odborného vzdělávání v Evropě. V té se zpočátku objevovaly snahy o sjednocování odborného vzdělávání a přípravy v rámci Evropského společenství a o přenesení pravomocí v této oblasti na Společenství. Někteří politici viděli ve sjednocování odborného vzdělávání klíč k větší mobilitě pracovníků, která by pomohla snížit nezaměstnanost a zároveň odstranit nedostatek kvalifikovaných pracovních sil v některých regionech. Snahy o přenesení odpovědnosti za odborné vzdělávání na Evropská společenství však nebyly úspěšné. Vzdělávací systém je součástí historie a kulturních tradic každé země a změny v něm se prosazují velmi těžko, zejména jsou-li vynucovány zvnějšku. I pouhé srovnávání programů odborného vzdělávání se ukázalo jako neproveditelné, protože rozdíly ve vzdělávacích systémech – různá délka povinné školní docházky, různá strukturace školských institucí, nestejné vzdělávací dráhy žáků, odlišná koncepce přípravy na povolání apod. – uskutečnění tohoto úkolu znemožnily.
Proto se postupně upustilo od myšlenky sjednocování odborného vzdělávání a přešlo se k plánům na srovnávání jeho výsledků. Koncem osmdesátých a začátkem devadesátých let řídil Cedefop projekt, jehož úkolem bylo posoudit rovnocennost kvalifikačních dokladů o způsobilosti k výkonu jednotlivých povolání. V projektu bylo posuzováno více než dvě stě povolání úrovně 2, tzn. vyučených pracovníků (i když v některých státech je příslušná kvalifikace získávána ve středních odborných školách). Povolání byla rozdělena do 19 skupin a materiály týkající se rovnocennosti kvalifikačních dokladů byly v letech 1989-1993 uveřejňovány postupně v Úředním věstníku Evropských společenství. Názvy povolání byly překládány do všech (v té době) devíti jazyků ES. I s tímto překladem byly problémy. „Evropský“ název povolání byl vybrán jako nejvýstižnější, a proto se někdy lišil od názvu povolání běžně používaného v zemi, kde se mluví daným jazykem. (Z těchto materiálů sestavený anglicko-francouzsko-německý slovník názvů povolání doplněný o české ekvivalenty najdete ve Zpravodaji, 1998, č. 2, příloha I.) Výčty kvalifikačních dokladů byly v Úředním věstníku ES doplněny popisem pracovních úkolů a činností, které příslušný pracovník vykonává.
Nyní se v Evropské unii diskutuje o návrhu osmiúrovňového Evropského rámce kvalifikací, který by měl sloužit jako šablona, do níž se jednotlivé kvalifikace budou zařazovat podle toho, který popis (na jaké úrovni) se pro ně nejvíce hodí. Tím by se měl návrh vyhnout větším terminologickým problémům. I když, jak se můžete dočíst v článku na straně 7-8, jsou mezi odbornou veřejností určité nejasnosti o tom, co si představit pod termíny znalosti, dovednosti a kompetence. Především výraz „kompetence“ působí nejvíce nesnází.
Úplný název návrhu zní Evropský rámec kvalifikací pro celoživotní učení. A právě to slovo učení je v češtině trochu problematické. Odhlédneme-li od toho, že učení probíhá celoživotně, ať o něj člověk usiluje či ne (a někdy se nežádoucí věci učí snadněji a rychleji než ty, které mají tvůrci politiky celoživotního učení na mysli), stále ještě je tu otázka, zda je možné doslovně překládat některá slovní spojení. Česky například není možné „poskytovat učení“ tak, jako to dělají „learning providers“, poskytovat lze jenom příležitosti k učení, nebo na druhé straně „získat učení v neformálním uspořádání“ (learning acquired in informal setting). Získat je možné jen vědomosti (jiný překlad anglického slova „learning“), nabízí se však otázka, zda se informálně nezískávají snadněji dovednosti nebo kompetence než vědomosti.
V každém případě je se začátkem nového školního roku o čem přemýšlet. AK
