Zp1209a.pdf (353,36 KB)
Editorial
800. výročí vydání Zlaté buly sicilské (26. září) nemůžeme ve Zpravodaji pominout. Ottův slovník naučný (1891) se o ní zmiňuje jen jednou větou, zařazenou nikoliv pod heslem Bulla zlatá, nýbrž pod heslem Bulla uprostřed textu: „Od králů českých máme zlaté bully jen od Přemysla Otakara I.“ V Masarykově slovníku naučném (1925) je pod heslem Bula uvedeno: „a) zlatá bula sicilská, jíž 1212 císař Friedrich II potvrdil a rozmnožil svobody Č. v říši. Byla jí potvrzena hodnost krále českého, jenž získal i svrchovanost nad českými biskupy; povinnost českého krále snížena na návštěvu císařského dvora na 3 místech a poskytnutí průvodu 300 ozbrojenců při korunovační jízdě císaře do Říma.“ Josef Pekař v učebnici Dějiny československé (1921) vysvětluje souvislosti: „Přemysl Otakar I. (1197–1230), jenž dospěl k trvalému držení trůnu v pokročilém věku, využil zápasu o říši mezi Filipem Švábským a Otou Brunšvickým k nebývalému utvrzení české moci. Straně nejprve Filipovi, přijal od něho korunu královskou (1198). Potom na naléhání papeže Inocence III. (1198–1216) přidal se k Otovi, jenž jej znovu korunoval králem. Také papež zvláštní bulou potvrdil jak český titul královský, tak svobody království českého v říši (1204). Když pak Filip vítězným tažením do Čech donutil Přemysla k poslušnosti, zůstával mu český král věren a po zavraždění jeho (1208) jen nerad přiklonil se zase k Otovi. Byl také z prvních knížat říšských, kteří prohlásili se, když papež dal Otu v klatbu, pro mladého krále sicilského Fridricha II., syna Jindřicha VI. Fridrich II. za to, vstupuje na půdu říše v Basileji, Zlatou bulou, tzv. sicilskou, potvrdil a rozmnožil svobody státu českého v říši (1212).“
K jazykovému koutku nás tentokrát inspirovala směrnice UNESCO (s. 7–9), v níž ve všech třech jazykových verzích nahradil termín učení (learning, apprentissage, aprendizaje) dříve používaný termín vzdělávání (education), i ve spojení formální učení (formal learning). Ke stejnému posunu došlo i v novém dokumentu EU na podobné téma. V oficiálním českém překladu jeho název zní: Doporučení Rady o uznávání neformální a informálního učení. Zatím je to jen návrh, možná se text i překlad ještě změní: „Současné příležitosti k učení jsou neomezené, prostorově neohraničené a okamžité. Jednotlivci se učí a osvojují si nové dovednosti a schopnosti nejen v tradičním prostředí třídy (formální učení), nýbrž stále více i mimo třídu.“ Ve slovenském překladu dokumentu je dodržován dřívější úzus: Odporúčanie Rady týkajúce sa validácie neformálneho vzdelávania a informálneho učenia. Na stránkách zastoupení Evropské komise v ČR (viz rubriku Zajímavé internetové adresy) se v souvislosti s tímto dokumentu píše: „Neformální vzdělávání probíhá v podmínkách formálního vzdělávání a obecně nebývá zakončeno udělením kvalifikace či diplomu. Obvykle zahrnuje kurzy, workshopy, konference nebo semináře. Informální vzdělávání probíhá na různých místech, například doma, v práci, v rámci sdružení a prostřednictvím každodenní interakce mezi lidmi; zahrnuje výuku jazyků, kulturních norem a norem chování.“ Při překladu směrnice UNESCO jsme se také rozhodli pro termín vzdělávání, který je v češtině přirozenější než učení. (Překlad Delorsovy zprávy jako „Vzdělání je skryté bohatství“ by byl v roce 1997 jistě srozumitelnější.) Ve Slovníku spisovného jazyka českého (1966) není u slova učení uvedeno vzdělávání jako možné synonymum: učení 1. souhrn zásad některého myslitele; myšlenkový směr: učení M. Jana Husa 2. hovorově učební látka; učivo; učební knihy, sešity ap.: mít hodně učení 3. hovorově vyučování: při učení stále vyrušuje 4. učební poměr, výchova učňů: jít do učení 5. knižně a zastarale učiliště: České vysoké učení technické.“ Překladatelé by se možná měli řídit spíše citem než striktními terminologickými slovníky, protože kdyby šlo jen o to nahradit jedno slovo druhým, nebylo by jich třeba. AK
