Zp1509a.pdf (779,47 KB)
Editorial
V září před 65 lety bylo založeno Studijní a informační středisko pro hospodářské nauky odborných škol. Jak z názvu vyplývá, zabývalo se hlavně ekonomickými školami. O několik let později se název instituce změnil na Ústav odborného školství a jeho působnost se rozšířila na veškeré střední odborného školství. Nejdéle používal další název Výzkumný ústav odborného školství (VÚOŠ). Pracovali v něm zkušení odborníci ze všech oborů, které se vyučovaly ve středních odborných školách a učilištích, a jedno oddělení se věnovalo všeobecně vzdělávacím předmětům. Knihovna byla součástí tzv. dokumentačního střediska, které se mimo jiné zabývalo odborným vzděláváním v zahraničí. Internet tehdy nebyl, informace se získávaly ze zahraničních časopisů a ze služebních cest do partnerských ústavů. (Pracovníci ZIB v Berlíně si museli dávat pozor, aby zahraniční návštěvníci nepoužívali toalety ve 2. patře, protože tam bylo z okna vidět do západního Berlína. Po sjednocení Německa někteří zaměstnanci ZIB přešli do BIBB.) Ve VÚOŠ se zpracovávaly učební osnovy pro jednotlivé obory, pracovníci ústavu při tom samozřejmě brali v úvahu názory odborníků z praxe, protože všechny obory se v průběhu doby vyvíjejí a požadavky na žáky se mění. V době normalizace našli ve VÚOŠ útočiště lidé vyhození z politických důvodů z původních zaměstnání, což bylo pro ústav přínosem. Atmosféra byla přátelská též díky ředitelům, kteří měli všichni schopnost určitého nadhledu. Všestrannost a odbornost pracovníků se prakticky projevovala i ve volném čase, např. při rekonstrukci chalupy ve Strážném v Krkonoších, která pak sloužila k letní i zimní rekreaci pracovníků – v době pololetních prázdnin tam probíhaly lyžařské kurzy pro děti zaměstnanců. Později se začaly pořádat letní dětské tábory. První se pořádal v roce 1985 (viz vlajka na obrázku), kdy byl školní rok kvůli spartakiádě zkrácen o 14 dnů, a tábor tak některým rodičům vyřešil starosti, co v tu dobu dělat s dětmi. Od roku 2001 se název ústavu změnil na Národní ústav odborného vzdělávání, náplň práce ústavu se však vyvíjela kontinuálně dál. V polovině roku 2011 však došlo ke sloučení tří ústavů do jedné instituce s dlouhým názvem Národní ústav pro vzdělávání, školské poradenské zařízení a zařízení pro další vzdělávání pedagogických pracovníků. Tím se vnucuje otázka, zda je ještě možné 65. výročí oslavovat, ale zavzpomínat můžeme.
Na čtvrté stránce najdete kritické hodnocení amerického školství od Jorie Grahamové, básnířky a profesorky rétoriky na Harvardu. Neuvedli jsme žádný konkrétní odkaz na webovou stránku, protože její výrok je citován na mnoha stránkách, jak poznáte, když zadáte do vyhledávače její jméno. Zhruba před 20 lety tehdejší VÚOŠ poskytl některým zaměstnancům možnost účastnit se třítýdenních kurzů angličtiny pořádaných ve školicím středisku ve Zlenicích. Lektoři byli výhradně rodilí mluvčí, kteří sice někdy česky trochu rozuměli, ale nikdy to nedávali najevo. Vyučovalo se jak ve třídě, tak i při procházkách po malebném okolí. Právě při jedné z procházek s výbornou americkou lektorkou začal kolega Petr Viceník z legrace rozebírat (samozřejmě anglicky) nějaké přírodovědné téma, inspirován tím, co jsme viděli cestou. Přidala jsem se do diskuse a naše lektorka obdivně zvolala: „Vy jste tak chytří! My jsme na střední žádnou přírodovědu neměli a ze zeměpisu jenom Kansas!“ Jiný americký lektor nám později při lekcích, které probíhaly jednou týdně v ústavu, ozřejmil postavení colleges v americkém školském systému: „V college se studenti kromě studia učí například i něco vyrábět rukama, za opravdovou vysokou školu se považuje až university.“ Stane-li se Hillary Clintonová prezidentkou, možná prosadí colleges bez školného (viz s. 8).
AK
