„Chtěli jsme, aby Majda znala své vrstevníky z okolí, aby ji znali v obci, kde žijeme, kde chodíme nakupovat, do knihovny a podobně, prostě aby pro ostatní nebyla "ta cizí postižená"“, říká Anna Němcová, maminka dvanáctileté Magdalény, která se narodila s Downovým syndromem a nyní navštěvuje šestou třídu běžné základní školy Čestice nedaleko Zahorčic na Strakonicku, kde se svou rodinou bydlí. „Původně jsme nad tím nijak do hloubky nepřemýšleli. Teď vnímám, že jí moc prospělo, že vyrůstala se zdravými dětmi. Naučila se s nimi komunikovat a oni s ní. Srovnává se s nimi, což není vždy jednoduché, ale hodně ji to táhne dopředu,“ dodává Madlenčina maminka, která si uvědomuje, jak moc běžný kolektiv vrstevníků její dceři pomáhá.
„Myslím, že Majda ani nevnímá, že má nějaké postižení. Chápe, že určité věci nezvládne – třeba počítat zpaměti, ale dobře ví, že jsou naopak věci, jako například hra na flétnu, plavání, nebo lyžování, které ona umí a jiné děti ve třídě ne. Je zdravě sebevědomá, veselá, přátelská. Od malička se učí nejvíc nápodobou a zdraví vrstevníci ji "nutí" učit se věci, které odpovídají normálním dětem jejího věku,“ říká maminka Anna Němcová a zároveň dodává, jak moc společné vzdělávání dcery napomáhá i jejímu celkovému začlenění do většinové společnosti a normálnímu zapojení do života v sousedství. „Plně se také naplnilo naše přání, aby ji znali a brali i dospělí lidé v obci. Prostřednictvím dětí ji znají všichni rodiče z různých školních akcí, besídek a výletů i další lidé z našeho okolí. Všichni s ní jednají jako s jinými dětmi, komunikují s ní a berou ji mezi sebe.
Navštěvovala Majda také inkluzivní školku?
Ano, Majda chodila od svých tří let do běžné mateřské školy spadající pod stejné vedení a stejného zřizovatele, jako její základní škola. Byla integrovaná bez asistenta. Když nastupovala, byli jsme s vedením dohodnuti, že je to jen na zkoušku, jestli to půjde. A šlo to.
Byly tam dvě učitelky na 25 dětí a určitě to nebylo úplně jednoduché. Majda v té době mluvila velmi málo, i když hodně rozuměla a byla poslušná. Jsem přesvědčená, že se to povedlo hlavně díky vstřícnosti zkušené paní učitelky, která přítomnost dítěte s handicapem vzala jako výzvu na konci své dlouhé kariéry. Myslím, že si ji Majda získala svou veselou povahou a chutí všechno zkoušet s ostatními.
Věřím, že fakt, že se stejnými dětmi chodila už do mateřské školy a znají se opravdu od malička, jí velmi usnadnil vstup do základní školy. Protože se jedná o poměrně malou školu v obci s přibližně tisíci obyvateli, věděli o ní předem také učitelé. Nikdo pak už příliš neřešil, že by mohla chodit jinam, dojíždět do speciální školy, a otázkou bylo pouze, zda škola sežene peníze na asistenta.
A jak se Majdě na základní škole daří?
Majda nastoupila do první třídy po ročním odkladu školní docházky. Škola dostala na doporučení SPC peníze od Krajského úřadu na asistenta pedagoga na čtyři hodiny denně, od druhého stupně na pět hodin denně. Majda je s asistentkou na většinu vyučovacích hodin ve třídě se spolužáky. V první třídě tam byla na všechny hodiny, ve vyšších ročnících začaly s asistentkou odcházet na matematiku do družiny, protože spolužáci jí v matematice velmi rychle "utekli". Při této samostatné hodině s asistentkou probírali individuálně vše, co bylo potřeba. Na předměty jako je výtvarná či hudební výchova, nebo informatika, je Majda bez asistentky. Bez asistentky je Majda také v odpolední družině, kterou navštěvuje od první třídy.
Jak Majdu přijímají spolužáci?
Spolužáci ji znají od malička a přijímají ji mezi sebe myslím dobře, což usuzuji zejména podle toho, že ona je tam moc spokojená a chodí do školy ráda. Nezaznamenali jsme žádné vyčleňování ani nepříjemné posmívání, které by bylo jiné, než mezi jinými spolužáky. Spolužačky Majdu zvou i na mimoškolní akce, jako například na společné oslavy narozenin, včetně přespávání. Děti ve třídě se rychle naučili Majdě pomáhat, když potřebuje, a rozumět jejím občasným náladám a "zasekávání". Majda toho umí i dobře využít.
Jaký je přístup ředitele školy, učitelů, asistenta pedagoga?
Velmi vstřícný. Od počátku vnímám jako stěžejní osobu asistentky, která pro Majdu často připravuje a individuálně upravuje učivo. Píše mi domů "vzkazy" co s Majdou každý den probírali a co je potřeba dohnat a doučit. Má s Majdou velikou trpělivost.
Paní ředitelka vychází vstříc všemu, co Majda potřebuje navíc a zároveň vnímám velmi pozitivně, že ji škola z ničeho nevyčleňuje. Pokud například její asistentka onemocní, o Majdu se vždy postará někdo jiný.
Jaký je přístup rodičů spolužáků?
Neměli jsme s nikým problém. Není mi známo, že by přítomnost Majdy ve třídě někdo z rodičů nějak "řešil".
Myslíte, že je potřeba dítě na společné vzdělávání nějak připravovat?
To nemůžu posoudit. My jsme Majdu nijak nepřipravovali. Naopak ji teď připravujeme na větší kontakt s dalšími dětmi s handicapem, protože se s nimi příliš nesetkává.
Anna Němcová: Majdě prospívá, že vyrůstá se zdravými
dětmi.jpg (674,57 KB)
