Osnovy alternativní výuky dějepisu na gymnáziích: Osnovy Alternativy
V Evropě se již od konce 20. století rozvíjí nové pojetí historie a školního dějepisu (New History). Vzniklo v důsledku nespokojenosti se stavem výuky dějepisu zaměřené především na prezentaci stále vzrůstajícího rozsahu historických vědomostí, převážně z oblasti politických dějin. Kritice byl podroben nadměrný rozsah systematického chronologického přehledu zaměřeného zejména na národní dějiny, na zdůrazňování dějin vedoucích skupin a mocenského establishmentu jednotlivých národů a států, dominujících politicky, hospodářsky, jazykově i kulturně v celé společnosti.
Proti této skutečnosti byla postavena inovace historické metodologie ve vyučování dějepisu. Představuje cestu vedoucí k osvojení určité osobnostní nadstavby, než je prosté získání dějinných poznatků. Žáci se na jejím základě učí spíše než nabývat značného množství nespojitých faktů historicky přemýšlet, tj. osvojovat si pomocí tvůrčích aktivních činností historické myšlení (kompetence, gramotnost). Žáci se učí kritickému vyhledávání a přiměřené analýze a hodnocení dějinných pramenů, dokumentů a literatury i s pomocí nových komunikačních technologií. Jsou vedeni přiměřeně analyzovat historickou situaci, interpretovat ji pomocí historických pramenů a syntetizovat získané a kriticky ověřené informace k řešení zadaného úkolu, řešit didakticky pojatý historický problém či příběh.
- Zvýšená pozornost se věnuje ve školním dějepisu nyní také sociálním dějinám, kulturní historii, generačním zkušenostem, problémům národních, etnických a náboženských minorit, postavení dětí, rodičů, žen a migrantů ve společenském prostředí. Do popředí se dostala příprava žáků na aktuální a budoucí způsob života v etnické, kulturní, jazykové a náboženské diverzitě. Nové pojetí dějepisu se takto opírá o multiperspektivní hledisko, mnohostranný výklad dějin posuzující historické problémy, jevy, procesy a události z více úhlů pohledu. Multiperspektiva se chápe jako proces a strategie vedoucí lépe k rozvoji historického myšlení, k porozumění, při kterém se bere v úvahu i jiný názor, který zaujímáme.
Vliv uvedených postupů při výuce dějepisu se projevil také zvýšeným zájmem o praktické aktivity s historickými prameny a dokumenty. Ty se objevují ve větším zastoupení i v dějepisných učebnicích jako podklady pro procvičování práce s nimi, vydávají se soubory historických pramenů a dokumentů (chrestomanie) pro školní dějepis v tištěné i elektronické podobě. Aktuálně jsou k dispozici i projekty, které zpřístupňují a analyzují historické prameny a dokumenty pomocí moderních elektronických médií (internet, DVD, CD a další nosiče). Prezentují se technikami využití dobových svědectví pro starší dějiny a metodou tzv. orální historie pro moderní dějiny (písemné, zvukové a obrazové záznamy dobových svědectví žijících pamětníků dějinných událostí). Důraz se klade i na prezentaci regionálních dějin, na práci s rodinnou pamětí, na každodenní či všední „malé“ dějiny mapující běžný život lidí. To proto, že aktuální výuka dějepisu má v obecné poloze stále velmi často dvě základní slabiny – žáci se učí ve velkých zkratkách tzv. „velké příběhy“ dějin a učí se je tak, že jsou jim předkládány jako hotová a neměnná fakta.
- V českém prostředí je navíc dějepisné vyučování postaveno dosud do značné míry na výkladu učitele, na frontálním způsobu prezentace pedagoga, při níž učitel pracuje s celou třídou najednou formou přednášky, výkladu, vysvětlování nebo rozhovoru s žáky, kteří jsou za této výukové situace více či méně pasívní. Moderní a efektivní výuka dějepisu však používá množství aktivizačních metod podporujících činnostní přístupy žáka ve vyučovacím procesu a vedoucích k podpoře produktivního a kritického myšlení žáků. Využívá k tomu široké spektrum autentických a názorných didaktických (edukačních) médií, dříve u nás nazývaných vyučovací prostředky.
- Pro žáky by se měla prezentace školního dějepisu stát určitým dobrodružstvím, hledáním příběhů, které nikdy nejsou uzavřené a které stále přinášejí nová zjištění a konfrontace dobových faktů, jevů a procesů. Metoda pojetí historie jako příběhu umožňuje konfrontaci tzv. „velkých dějin“ prezentovaných v učebnicích a encyklopediích a již zmíněných „malých dějin“, tj. dějin osobních a rodinných, které se dotýkají konkrétních rodinných příběhů a regionálních lokalit, k nimž člověka váže nějaké zvláštní osobité pouto. Historická fakta tak dostávají v této konfrontaci konkrétní rozměr, který je často nutný pro jejich hlubší pochopení. Každé historické téma při této metodě tak směřuje k osobnímu rozvoji všech účastníků, jimiž jsou pamětníci, rodinní příslušníci a na konci řetězce především žáci.
- Zmíněná metoda pojetí historie jako příběhu jde ruku v ruce s dalšími používanými postupy ve výuce dějepisu, kterými jsou metody práce s přímými historickými dokumenty, které mohou představovat audiovizuální mediální materiály (obrazy, fotografie, filmy a písemné archivní materiály), metody orální historie (modelové využití vyprávění pamětníků rozličných dějinných událostí konfrontovaných s rodinnou orální historií a s obsahem rodinných dokumentů a archivů) umožňují žákům chápat rozličné interpretace dějinných událostí, na čem závisí a co ovlivňuje naše chápání dějin.
Všechny jmenované metody výuky dějepisu se aktuálně opírají o moderní trendy komunikace, představované rozvojem a užíváním elektronických komunikačních technologií, zvláště internetu. Možnosti vyhledávání informací podle klíčového slova na webových stránkách nebo využití již stávajících rejstříků, adresářů, jakýchsi regest, zpřístupnění a využití digitalizovaných archiválií pro výuku dějepisu – to vše nabízí možnosti, které zřejmě v budoucnosti změní podobu vlastní výuky. Je na čase věnovat těmto otázkám výzkumný prostor, připravovat elektronické zdroje pro výuku a seznamovat učitele dějepisu s moderními možnostmi výuky, zejména nových a nejnovějších dějin.
Na podporu uvedených modernizačních tendencí ve výuce dějepisu se zaměřením na nejnovější dějiny vznikl v letech 2008 až 2010 na půdě tehdejšího Výzkumného ústavu pedagogického návrh Alternativní verze vzdělávacího oboru Dějepis v RVP pro čtyřleté gymnázium a vyšší stupeň víceletého gymnázia (didaktická inovace dějepisného kurikula) a byl podroben širší odborné diskusi. Od 1. září 2011 začalo praktické ověřování alternativní verze výuky dějepisu na vybraných gymnáziích. Výuka s akcentem na moderní a soudobé dějiny byla na těchto gymnáziích rozdělena do dvou modulů – základní modul (školní roky 2011/12 a 2012/13) a specializační modul (školní roky 2013/14 a 2014/15). Vyhodnocení celého projektu se v současnosti projednává na MŠMT.
RNDr. Josef Herink, NÚV, publikováno na RVP.CZ
