Dopad vzdělanostní propasti na současnou politiku

Ze všech možných propastí rozdělujících společnost v roce prezidentských voleb v USA a brexitu Velké Británie se vzdělání stalo propastí rozdělující voliče na dva čím dál víc znepřátelené tábory. Jsou zde sice i další faktory (rasa, pohlaví, věk), nelze se ovšem vyhnout závěru, že hlasování lidí závisí stále více na tom, jak dlouhou dobu strávili ve škole. Zjednodušené chápání situace jakožto střetu mezi ignoranty a osvícenými však není správné.

Poslední předvolební průzkumy v USA ukazovaly, že mezi bílými voliči bez vysokoškolského vzdělání vítězí Trump nad Clintonovou v alarmujícím poměru 76:19. Ve Spojeném království hlasovali voliči s vysokoškolským vzděláním v poměru 75:25 ve prospěch setrvání v EU. Oproti tomu mezi těmi, kdo vzdělávací systém opustili bez jakékoliv kvalifikace, byl poměr prakticky opačný – 73:27 pro odchod.

Strach ze střetu mezi ignoranty a osvícenými není ničím novým. V dlouhé historii obav o demokracii a její možné selhání se totiž dva druhy obav neustále opakují – to, že demokracie bude znamenat vládu chudých, kteří svou moc využijí k tomu, aby si brali od bohatých, a také to, že demokracie bude znamenat vládu nevědomých, kteří svou moc využijí k prosazování těch nejhloupějších věcí. Tyto obavy nikdy nezmizely a opakovaně se objevují v dobách politické krize.

Už kupříkladu Lippmann, Hayek a Friedman se domnívali, že demokracie potřebuje zachránit sama před sebou. Voliči musejí být chráněni před preferováním „pohádek“ a před lidmi, kteří jim je dodávají. Odborníci spatřovali řešení v lepší izolaci odborníků od impulzivního rozhodování mas, například prostřednictvím nezávislé centrální banky a jiných nevolených orgánů, kterým by bylo svěřováno stále více rozhodování nezávisle na veřejném mínění. Nyní, v 21. století tito odborníci zjišťují, že voliči již jejich radám nejsou ochotni naslouchat.

Rozdíl ve vzdělanosti, který se odráží v politice, není ve skutečnosti rozdílem mezi znalostmi a nevědomostí. Jedná se o střet mezi jedním a druhým světonázorem. Naše dosavadní politické preference určují, jaký závěr z důkazů vyvodíme, nikoliv naopak. Lippmann se domníval, že jsou zapotřebí odborníci školení v eliminaci svých vlastních předsudků. Ať už běžné univerzitní vzdělání dělá cokoli, toto zcela jistě ne.

Vzdělaní lidé mají výhodu v tom, že na druhé působí, jako by věděli, oč jde, protože byli vyškoleni v tom, jak poskytnout argument. Vzdělání nám dává možnost přizpůsobit své argumenty tak, aby vyhovovaly našim osobním preferencím, málo nám však pomáhá v tom, abychom přizpůsobili své osobní preference těm nejlepším argumentům.

Je pravda, že všichni, vzdělaní i nevzdělaní, máme tendenci upřednostňovat takový pohled na svět, který nám dává lepší vyhlídky do budoucna. Preference vysokoškoláků pro setrvání v EU odráží výhody, které jim členství v EU dává. Není ovšem pravda, že vzdělanostní propast představuje jen další verzi třídní propasti mezi vítězi globalizace a jejími poraženými.

Stejně jako u Trumpových příznivců ve Spojených státech nebyl ani brexit volbou pouze znevýhodněných a upozaděných. Mnoho zastánců brexitu pochází z majetných středních vrstev, zejména na jihu Anglie, mimo univerzitní města. Naproti tomu studenti, přestože bývají často zatíženi dluhem a ocitají se tváří v tvář neradostné situaci na trhu práce, v drtivé většině – ať už bohatí, či chudí, zaměstnaní, či ne, elitní, nebo ne – dávají přednost členství v EU. Vzdělání nás nedělí na základě toho, co je v našem zájmu. Třídí nás podle toho, kam se cítíme patřit.

Podle Johna Curtice „je vzdělávací zkušenost důležitým zdrojem hodnot, které se liší od třídních zkušeností“. Tyto hodnoty často souvisejí s tématy, která nejsou přímo ekonomická. Tato situace bývá často charakterizována jako opozice příznivců liberálů a autoritářů. Dnešní společenská média tyto vzorce zvýrazňují. Spřátelené skupiny podobně smýšlejících jedinců si navzájem posilují svůj pohled na svět. Vzdělání proti těmto společenských efektům médií žádnou ochranu neposktytuje, naopak je posiluje.

Rozpor mezi vzdělanými a méně vzdělanými je jiný než konflikt mezi bohatými a chudými, který je v politice velmi důležitý. Ne všichni vzdělaní jsou totiž v tomto světě vítězové, ale téměř všichni vítězové jsou vzdělaní. To vyvolává dojem, že z vědomostí se stalo oprávnění pro získání moci. A jakmile se vědomosti stanou pro moc nezbytným předpokladem, pak již nereprezentují samy sebe. Zdá se, že reprezentují světonázor lidí, kteří je mají. V tu chvíli vědomosti přestávají být znalostí a stávají se jen dalším znakem privilegia.

Rozdíl v dosaženém vzdělání má tak potenciál k rozbití pečlivě vytvořených vazeb, které zastupitelskou demokracii drží pohromadě. Bez ohledu na naše odlišné zájmy si volíme zástupce, aby rozhodovali naším jménem, přičemž sdílíme jisté základní hodnoty, včetně úcty ke znalostem, ať již pocházejí odkudkoliv. Jakmile jsou však znalosti považovány jen za další privilegium moci, pak je narušen základ naší důvěry v to, aby druzí přijímali rozhodnutí za nás.

Referendum o setrvání v EU bylo vzdělanými optimisty – včetně některých osob kolem Davida Camerona – považováno jen za další způsob, jak může demokracie upustit páru, za prostředek k poskytnutí průchodu hněvu, aniž by se vymknul kontrole. Totéž říkají optimisté i o Trumpovi.


Přeložila Nataša Kevič


Výtah z eseje Davida Runcimana How the education gap is tearing politics apart

RUNCIMAN, David. How the education gap is tearing politics apart. The Guardian [online]. 5. 10. 2016 [cit. 2017-01-10]. ISSN 0261-3077.
Dostupné z WWW: https://www.theguardian.com/politics/2016/oct/05/trump-brexit-education-gap-tearing-politics-apart