První náměstek ministra školství Jiří Nantl
Základní zprávu vidím v tom, že není společenská poptávka po nějaké zásadní strukturální změně ve vzdělávání.
Z toho bychom měli vycházet i v připravované strategii do roku 2020.
Myslím, že bychom měli dosáhnout určitého zklidnění. Obrovský problém představuje to, že jsou neustále vyhlašovány
nějaké reformní záměry a plánovány změny, které se často ani neuskuteční, ale odčerpávají naši kapacitu, kterou
bychom mohli věnovat zlepšování běžných věcí ve vzdělávání.
Pokud bychom se shodli, že nebudeme do roku 2020 plánovat zásadní strukturální změny, mohli bychom se soustředit na
vytváření podpory těch pravidel, která už existují. Legislativa přinesla v minulých letech do školství poměrně
velkou obsahovou inovaci, ale ta nebyla následována inovací organizačních forem a procesů. Například koncept
rámcových vzdělávacích programů znamená „přetržku“ s určitým stylem přemýšlení a staletou tradicí, ale způsob
administrativy i myšlení lidí vlastně odpovídá pořád ještě starému systému. Proto se při veřejné konzultaci
debatuje také o tom, jak zkvalitnit řízení vzdělávacího systému, a chtěli bychom, aby byly změny obsahu
doplněny potřebnými organizačními inovacemi.
Mluvčí EDUinTomáš Feřtek
V debatách se projevuje jednoznačně, že deziluze učitelů je opravdu nebývalá, řekl bych, že už ani horší být
nemůže.
Učitelé mají pocit, že jejich profese je znevažovaná a podceňovaná, přitom mám dojem, že ve skutečnosti je pověst
učitelské profese ve veřejnosti lepší, než si sami učitelé představují. Všechny další změny se proto musí velmi pečlivě
zvážit, protože učitelé už neunesou další kroky, do kterých by museli vložit plno energie a pak by z toho
zase nic nebylo. To si už nemůžeme dovolit. Chystaná strategie je přesto potřebná.
Měla by identifikovat klíčové problémy ve školském systému a naznačit, co by se s nimi dalo dělat. Reforma,
která začala v roce 2005, šla i přes všechny své nedostatky dobrým směrem, chybí ale spousta kroků, aby mohla
pořádně fungovat. Strategie by tedy měla vytvořit itinerář toho, co systém potřebuje, aby fungoval lépe, a příští
politik si pak může zvolit témata, která bude chtít řešit, podle toho, zda k nim už jsou vytvořeny podmínky, kolik
na to bude mít peněz a do jaké míry to bude odpovídat jeho politickým preferencím. Teď je u nás možné, aby
ministr dělal, co ho zrovna napadne. Takže strategie by se měla stát nástrojem, který zvýší kontinuitu vzdělávací
politiky, a to je zásadní změna.
