Často slýchám otázku, k čemu to vlastně je, jestli jednotné zkoušky budou těžší a víc žáků u nich neuspěje, nebo jestli sjednocení zkoušek nebude znamenat, že ve školách začnou připravovat žáky jen na ta témata, která jsou obsažena v jednotných zadáních, a ostatní části oboru budou zanedbávat.
Zkoušky skutečně mohou být těžší. Například tam, kde si škola dosud připravovala zadání písemné zkoušky, které obsahovalo jen několik otázek z odborné teorie, a nyní v jednotném zadání nalezne také úkoly na vypracování výrobního výkresu a technologické výpočty. Nebo v oboru Kuchař mohl žák skládat praktickou zkoušku během jednoho dne, s využitím jednotného zadání ale musí vařit dva dny a kromě toho hodnoticí komisi prezentovat samostatnou odbornou práci, kterou si dříve připravil – a to i v cizím jazyce.
Ale platí to i naopak: některé školy považují jednotné zadání za méně náročné a k jednomu nebo dvěma dnům praktické zkoušky přidávají další den, ve kterém žákům zadávají ještě vlastní úkoly.
Jednotné zadání je tedy tou pověstnou laťkou, kterou žák musí přeskočit, aby prokázal, že obor, ve kterém se učil, ovládá. Výšku té laťky stanovují jak odborníci ze škol, tak zástupci zaměstnavatelů – a je pro všechny žáky stejná.
Stěžejní částí závěrečných zkoušek je zkouška praktická, která obsahuje komplexní úkoly typické pro obor, např. automechanik provádí celkem 27 úkolů – diagnostiku závad, měření emisí, seřízení světel, kontrolu brzd atd.
Jasně se při tom ukáže, jak zvládá svou profesi, a to v celé šíři oboru. Na to se nemůže připravit týden před zkouškou, to je záležitostí celé tříleté přípravy.
Takže pokud chce škola dobře připravit své žáky na závěrečné zkoušky, nemůže se soustředit na nějaká dílčí témata, ale musí dbát o kvalitní výuku celého oboru.
Dana Kočková
