Profesní školy (Berufsschulen) jsou v Německu druhou, většinou přehlíženou částí duálního systému profesního vzdělávání, jenž bývá chválen jako světově jedinečný model. O jeho první části, podnikových učňovských střediscích, kde se provádí praktický výcvik učňů, se mluví s úctou. U německých profesních škol, kterých je v zemi 2 700, to ovšem vypadá jinak. Jsou popisovány spíše jako nutné zlo, které existuje jen proto, že učně nelze svěřit pouze mistrům.
Profesní školy trpí úbytkem učňů. Nedávno ovšem musely přijmout statisíce mladých uprchlíků, což podle Sdružení učitelů profesních škol znamená velký problém, protože se potýkají s nedostatkem pedagogických pracovníků. Druhou stranou mince je přitom fakt, že bez přísunu nových žáků by profesní školy stály před svým zánikem. Ve východní části Německa ukončila svoji činnost třetina profesních škol, 250 škol skončilo během deseti let. Počet žáků v učebních oborech se nicméně snižuje v celém Německu. Svého vrcholu dosáhl v polovině 80. let (1,83 milionu učňů) a od té doby poklesl o třetinu.
Když profesní školy zanikají, cesty k vyučení se pro žáky komplikují natolik, že na některé učební obory raději rezignují. Průmyslové a obchodní komory už proto delší dobu bijí na poplach. Tyto starosti ovšem závisejí na vývoji ekonomické situace. Pokud se ekonomice nedaří, provoz v podnicích funguje, i když je méně učňů, zatímco učitelé profesních škol jsou v těchto případech považováni za drahé a příliš početné. Vyškolení učitelé se ale propustit nenechají. Koneckonců jsou to úředníci.
Max Bauer, který si nepřál zveřejnit své pravé jméno, je jedním z učitelů profesních škol. Právě nechal své svěřence na chvíli o samotě, aby si navrhli elektrický obvod. Na výsledky čeká z poloviny napjatě a z poloviny skepticky. Rozdíly ve výkonech žáků jsou podle něj v této třídě extrémní. V řadě lavic na pravé straně třídy sedí učni státního podniku a v levé části učni úspěšné soukromé firmy. Rozdíl mezi nimi se pozná hned. „Státní“ učni na sebe upozorní jen demonstrativním mručením, když žák z levé strany přistoupí k projektoru. Učitel několikrát zasáhne. Klidně, ale rozhodně napomíná dva notorické rušitele. V naléhavých případech volá také do podniku. Všechno jsou to ovšem jenom plané výhrůžky. Vyloučit nemůže nikoho a ani podniky nevyvíjejí na žáky tlak. Nakonec se jim až po dlouhém hledání podařilo sehnat vhodného učně. Tito mladíci patří ke skupinám žáků, které učitele profesních škol připravují o nervy – jsou dezorientovaní, apatičtí a jejich výkony jsou nízké.
Pro děti milénia nejsou profesní školy atraktivní
Profesní školství v Německu vzniklo z nedělních škol. Ty byly založeny na konci 18. století, aby chlapci, kteří už nechodili do školy, nezapomněli číst. Odtud také pochází požadavek všeobecného vzdělání. V průběhu času se k němu přidaly odborné znalosti pro řemeslníky, tedy nauka o materiálech, řemeslných technikách a strojích. Vzdělání učitelů profesních škol má odrážet všechny tyto požadavky a trvá proto deset let.
Na začátku je tříleté vyučení, potom studium učitelství, jehož součástí je tzv. refendariát, během kterého studenti získávají praxi ve škole. Řada lidí jde přesto jinou cestou a do škol nastupují jako inženýři, kteří si doplnili pedagogické vzdělání. Formálně se ovšem učiteli profesních škol mohou stát pouze studenti odpovídajícího studia učitelství. Ale protože se o tento směr zajímá málo lidí, musejí se stále dělat výjimky.
Problémy s nabídkou a poptávkou jsou ale také na straně žáků. V roce 2016 bylo k dispozici 500 tisíc učebních míst, což je nejméně od poloviny 70. let. Mladí lidé, kteří je získali, patří k jediné části německého vzdělávacího systému, v níž žáci ihned dostávají plat. Studující oproti tomu musejí na výplatu roky čekat. A stovky tisíc mladých lidí, kteří žádné učební místo nezískali, zůstávají v přechodném systému složeném z čekání a kurzů. Jsou skutečnými „vzdělávacími ztroskotanci“ bez výhledu na povolání nebo peníze.
Učni jsou takříkajíc „střední třídou“ mezi mládeží. Mají dobré šance na postup. Aktuální studie nadace Vodafone ovšem ukazuje, co se stane, když „děti milénia“, neboli generace „Proč?“, zahájí profesní vzdělávání. Čtvrtina žáků učení přeruší, v řemeslných oborech dokonce celá třetina. A profesní školy u nich tak jako tak nemají příliš velký respekt.
Mladí lidé musejí v učení často tvrdě pracovat, dostanou za to ovšem jen trochu uznání. To je příliš málo pro generaci, která je na internetu zvyklá na trvalou odezvu a jako své vzory si zvolila „hvězdy“ kanálu YouTube. Světa, v němž lze bez námahy zbohatnout a být slavný. Posláním učitelů profesních škol je sny této generace pomalu usměrňovat.
Kdo nahradí učitele odcházející do penze?
V roce 2016 složilo v Německu opět téměř 60 procent populačního ročníku maturitu. Profesním školám tím ubývá důležitá „klientela“ – dobří žáci základních škol a reálek. Odborníci přitom považují vzdělání z německých profesních škol za rovnocenné vzdělání získanému na gymnáziích (V této souvislosti je vhodné uvést, že Berufsschule plní v duálním systému učňovského školství podobnou roli jako u nás teoretická výuka na SOU. Jedině Berufsgymnasium/Fachgymnasium umožňuje po absolvování příslušné nástavby, zaměřené na doplnění výuky všeobecně vzdělávacích předmětů, získat maturitní vysvědčení srovnatelné s gymnáziem – pozn. překl.). Tento fakt nicméně řadu let ignorovali dokonce inspektoři vzdělávání Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD), kteří místo toho naléhali na vyšší podíly maturantů.
Pro profesní školy je to těžká situace, protože se stávají záchytným bodem žáků, kterým chybí vůle stoupat nahoru. Karl Schumann, ředitel Berufsschule 2 v Norimberku, říká, že ve své škole nemůže mít učitele, kteří se postaví před třídu a začnou přednášet. Žáci by podle něj hned usnuli. Karl Schumann se nebojí inovací. Z vyučování rozděleného na 45minutové úseky a jednotlivé předměty už toho mnoho nezachoval. Od té doby, co učí, chce, aby vyučování bylo poutavé a učitelské povolání atraktivnější.
První plán Karlu Schumannovi vyšel. Na Berufsschule 2 v Norimberku pracují v projektech a v šestitýdenních obdobích. Jeho dalším záměrem bylo dát profesním školám svobodu, aby si samy mohly najít praktikanty, kteří u nich absolvují refendariát. Z tohoto důvodu se trvale podílí na inovačních programech. Jedním z nejradikálnějších byl celostátní projekt, v jehož rámci si zúčastněné školy samy vyhledávaly své referendáře. Ředitel Schumann byl nadšený a neustále hledal zapálené učitele.
Po třech letech pilotního testování byl přesto konec. Sdružení učitelů profesních škol v Bavorsku nesouhlasilo. Mluvčí sdružení Heiko Polmann vysvětluje, že hlasovali proti, protože jinak už by neexistovalo žádné jednotné vzdělávání učitelů profesních škol. Jiný zástupce sdružení tvrdí, že by si pak každá škola určovala své vlastní „nesmysly“. To ovšem zní, jako by současný systém vzdělávání učitelů v Německu fungoval. Že tomu tak není, lze dobře pozorovat v Severním Porýní-Vestfálsku, kde profesní školy stojí před kolapsem. Zhruba 40 procent pedagogů, tedy téměř 5 tisíc lidí, tam totiž brzy odejde do důchodu. Pro srovnání, v celém Německu je nyní 45 tisíc učitelů profesních škol.
Komise pro nouzovou situaci zjistila, že v Severním Porýní-Vestfálsku není prakticky žádná mladá generace učitelů. Například u elektrotechnických oborů připadá na 177 učitelů, kteří půjdou brzy do penze, devět čerstvě vystudovaných pedagogů. Palčivým problémem podle komise je to, že práce učitele v profesní škole stojí mimo zájem studentů.
Přeložila Alena Nová
Füller, Christian P. Berufsschulen: No Future. Zeit Online [online]. 20. 10. 2016
[cit. 2017-02-28].
Dostupné z WWW: http://www.zeit.de/2016/42/berufsschulen-ausbildung-lehrlinge-erhalt-studium
