Co bylo hlavním cílem projektu UNIV 2 KRAJE?
Hlavním cílem bylo motivovat školy, aby si uvědomily svůj obrovský potenciál, který mohou využívat nejenom pro žáky v počátečním vzdělávání, ale také pro dospělé. Mají k tomu jak materiální vybavení, tak erudované pedagogy.
Podařilo se to?
Než jsme vstoupili do projektů, tak si asi 70 % ředitelů myslelo, že poskytují další vzdělávání tím, že pronajímají prostory jiným firmám, které to vzdělávání realizují. Snažili jsme se, aby školy zvedly hlavu, nenechaly se využívat jako levný státní sektor, ale začaly se samy chovat jako instituce dalšího vzdělávání. To se také stalo a školy zjistily, že jim to přináší finanční prostředky, které pak mohou využít pro svůj další rozvoj.
Dalším cílem bylo, aby školy pomohly přiblížit další vzdělávání občanům, aby se pro ně stalo lépe dostupné. To se podařilo uskutečnit díky tomu, že do projektu byly zapojené střední školy z celého území České republiky mimo Prahu. Ty se přeměnily v centra celoživotního učení a začaly poskytovat kurzy pro dospělé. Dalším bonusem je, že se školám zvýšilo sebevědomí, díky tomu, že poskytují další vzdělávání, získaly i větší prestiž.
Budou školy v této práci pokračovat i po skončení projektu UNIV 2 KRAJE?
Odhadujeme, že z celkového počtu 325 škol, které s námi spolupracují, bude asi 80 % v této práci pokračovat. Podle mého názoru je ale největším úspěchem, že školy přijaly myšlenku dalšího vzdělávání za svou a uvědomují si, že by měly svůj potenciál využívat „24 hodin denně“.
Jak jsou tyto aktivity škol přijímány veřejností?
Myšlenka, že se do dalšího vzdělávání mají zapojit školy, už je většinou velmi kladně přijímána. Krajské samosprávy mají v dlouhodobých záměrech obvykle napsáno, že budou tyto aktivity podporovat. Na nutnost dále se vzdělávat si zvykají podniky i občané a hlavně pedagogové, protože ti pro to musí nejvíc udělat – musí se naučit pracovat s dospělými.
Nabízejí školy také zájmové vzdělávání?
V projektu jsme byli zaměřeni na profesní vzdělávání, takže připravené kurzy nespadají do zájmové oblasti. Všeobecně je ale zájmové vzdělání u nás dost rozšířené a školy ho také poskytují. Zajímavé je, že za takové kurzy si lidé rádi zaplatí. Například starší lidé si všechno hradí a nestěžují si, protože je to pro ně oživení a příležitost k setkávání – a to je silná motivace.
Kromě toho existuje také občanské vzdělávání, kde se lidé seznamují třeba se zákony, s fungováním veřejných institucí, s tím, jaké mají nároky, kde mohou získat dotaci apod. I když Evropská unie takové kurzy podporuje, u nás to nemá velkou odezvu a občanské vzdělávání je opravdu „popelkou“.
Jsou slyšet názory, že už máme programů celoživotního vzdělávání dost, ale problém je v menším zájmu lidí. Odrazilo se to v projektu?
My jsme si na nedostatek zájemců nemohli stěžovat, museli jsme ale posílit marketing, aby si je školy uměly najít. Určitě mělo vliv také to, že naše kurzy byly zdarma. Horší situace možná nastane, až nebudou probíhat podobné projekty a lidé si kurzy budou muset zaplatit sami nebo jim je bude hradit zaměstnavatel. To se ale stane až po roce 2020, protože další období čerpání evropských peněz nás ještě čeká.
V projektu Národní soustava kvalifikací 2 se postupně vytváří standardy profesních kvalifikací. Ty by se měly používat při tvorbě nových vzdělávacích programů i kurzů nebo při jejich úpravách. Do jaké míry už to platí pro kurzy vytvářené v rámci UNIV 2 KRAJE?
V projektu UNIV 2 KRAJE bylo asi 28 % programů vytvořených podle standardů NSK a v dalším projektu UNIV 3 už se připravují programy jenom podle NSK. Navíc poměrně velká část škol je zapojena do nového systému uznávání kvalifikací, v němž je právě díky standardům možné lidem uznat i to, co se naučili v praxi nebo v nějakém kurzu. Školy mohou získat status autorizované osoby a tím se stávají místem, kde zájemci mohou nejenom absolvovat kurzy, ale nakonec také složit zkoušku, na jejímž základě získají certifikát o své profesní kvalifikaci.
V rámci projektu proběhla propagační kampaň. Odrazila se nějak na zájmu lidí o další vzdělávání?
Propagační kampaň oslovovala občany, aby se dále vzdělávali, i když už chodí do práce, protože je to pro ně výhodné. Hlavní heslo znělo: Rozšiřte si obzory. Kampaň lidi určitě oslovila a celkově bych ráda řekla, že projekty jako UNIV, UNIV 2 KRAJE, NSK, NSK2 nebo Koncept se výrazně odrazily v tom, že se zvýšil podíl lidí, kteří se u nás dále vzdělávají. Ze 7 procent v roce 2005 vzrostl do současnosti na víc než 11 procent.
Nemohl by český stát víc podporovat další vzdělávání, aby nebylo do takové míry závislé na evropských dotacích?
Samozřejmě bychom si to přáli, ale zatím jde jen o vizi. Inspirovali jsme se např. v Anglii, kde lidé napřed vyplní dotazník o své životní situaci, a pokud to potřebují, tak jim na kurzy přispívá stát. Pro účastníka dalšího vzdělávání tak může kurz vyjít podstatně levněji. Myslím, že takové řešení je moudré.
Jak si školy dneska stojí na vzdělávacím trhu?
Ze vzdělávací nabídky pokrývají odhadem jenom 10 až 15 %, soukromé vzdělávací instituce mají 30 až 35 % a podnikové vzdělávání asi 55 %. V reálu to ovšem vypadá dost často jinak. Soukromá instituce sice vyhraje výběrové řízení vypsané Úřadem práce, protože nabídla nejnižší cenu, jenže pak si chce ve škole pronajmout prostory, vybavení i lektory. Přitom ovšem nabídne velmi nízkou cenu, protože na tom chce sama také vydělat. Dneska už si ale učitelé umí spočítat, jestli se to škole vyplatí, a pokud ne, tak nabídku odmítnou. Firmy si potom musí poradit samy, najmou si lektory různé kvality, a když pak absolventi jejich kurzů skládají zkoušku podle standardů NSK, tak mnozí z nich neuspějí, protože nejsou dostatečně připraveni. Škola, která je jako autorizovaná osoba zkouší, musí být zárukou kvality a nechce se podepsat pod certifikát pro někoho, kdo nemá požadovanou úroveň.
Zoja Franklová
