P-KAP

Jedna z nich, „Mladý malíř“, se konala v rámci výstavy Památky – muzea – řemesla na pražském Výstavišti Holešovice ve dnech 8. –  9.  3. 2018 a zúčastnilo se jí 8 škol z celé republiky. Téma soutěže se neslo v duchu památek. Úkolem dvoučlenných soutěžních družstev bylo vytvořit imitaci dřev – fládrování, imitaci mramoru se 3D stínováním a iluzivní malbu plastických lišt pomocí techniky linkování. Vzhledem k tomu, že školy zpravidla nominují do soutěží nejšikovnější žáky, bylo zadání zvoleno tak, aby i pro ně bylo výzvou.

„Asi tři dny jsme na soutěž trénovali při odborném výcviku v dílnách,“ říká Petr, žák 3. ročníku SOU stavebního v Plzni. „Mramor pro mě byl asi nejtěžší,“ přiznává. „Římsy, linkování, to budou malíři určitě potřebovat, občas i fládr. Ale mramor – to je už na doplňkové studium.  V našem ŠVP ´éčkového´ oboru rozhodně není,“ potvrzuje Jan Vlasák, učitel odborného výcviku OU a praktické školy Hlučín. Jeho svěřenci měli možnost si zmíněné techniky tréninkově vyzkoušet během dvou týdnů před soutěží. „Kluci jezdí na soutěže rádi. Jsou zruční a v konkurenci oborů H často vyhrávají. Už třikrát jsme například vyhráli soutěž Machři roku,“ dodává pedagog.

„E nebo H obory, my to nerozlišujeme. Když přijdou kluci, kteří mají tátu nebo dědu malíře, když mají řemeslo v rodině, bývají skvělí už v prvním ročníku,“ potvrzuje výkonný ředitel Cechu malířů, lakýrníků a tapetářů Pavel Žatečka. „Zaměstnavatele nakonec stejně zajímá hlavně výuční list, a ten je stejný. Důležité je, aby žáci byli dobře vedení, aby se jim mistři odborného výcviku pořádně věnovali. Samozřejmě musí pracovat i sami na sobě. K tomu pomáhají i soutěže – chlapi přijedou, předávají si zkušenosti, mají srovnání, jak to dělají ti druzí. To je posune dál,“ dodává. 

Doporučeno cechem

Radomil Konečný, cechmistr Cechu malířů, natěračů a tapetářů, má dlouholeté zkušenosti jako fládrista a lakýrník v tuzemsku i v zahraničí. Více než třicet let působil také jako instruktor praktického vyučování. Zajímá se o kvalitu a organizaci odborného vzdělávání v řadě evropských zemí. „Líbí se mi slovinský model. Zkušení řemeslníci, za kterými stojí prokazatelně dobré výsledky, si mohou v důchodovém věku přivydělávat jako učitelé odborného výcviku a předávat mladým, co umějí. Samozřejmé je, že musí udržovat kontakt se všemi novinkami v oboru, aby nezakrněli. Tenhle model mi dává smysl,“ říká.   

I na našich školách však mohou být odborníci z praxe zaměstnáni jako učitelé odborného výcviku v souladu se zákonem  pedagogických pracovnících (zákon č. 563/2004 Sb.)[1]  Školy i řemeslníci toho začínají využívat. Faktem však je, že plat pedagogického pracovníka nedosahuje takové výše, jakou by řemeslník mohl mít na současném nenasyceném trhu práce. Možnost kombinovat řemeslo s výukou však může být atraktivní právě pro starší zkušené odborníky, zvlášť ve fyzicky náročných oborech jako např. ve stavebnictví. Ti, kteří se v pozdějším věku stávají učiteli odborného výcviku, mají při odborné přípravě žáků oproti svým mladým kolegům nejen nespornou výhodu praktických zkušeností, ale obvykle i větší trpělivosti a určitého nadhledu. „Pokud se ale na místo učitele dostane nekvalitní řemeslník, který sám není schopen obstát na trhu práce, je to chyba,“ varuje výkonný ředitel cechu Pavel Žatečka. I v této oblasti je podle něj pro školu výhodná úzká spolupráce s cechem – jeho reference o uchazeči na post učitele odborného výcviku mohou být pro vedení školy velmi přínosné.

Podle slov Miloslava Janečka, ředitele SOŠ Jarov, poskytující vzdělání zejména v oborech stavebních a zahradnických, jsou cechy nejvýznamnějšími sociálními partnery školy. Díky cechům se škola dostává ke kontaktům na zaměstnavatele, u nichž probíhají odborné praxe, ale i ke kontaktům na výrobce nářadí a materiálů, jimiž lze školu podpořit.  Ze strany škol občas zaznívají výtky vůči některým zaměstnavatelům, že žáky na pracovišti využívají převážně k podřadným, neodborným činnostem nebo k úklidu a že taková praxe ztrácí smysl. „Pokud hledáme firmy, do kterých chceme poslat naše žáky, jsou pro nás informace z cechu velmi důležité. Získat předem reference o zaměstnavateli je zásadní,“ upozorňuje Přemysl Šlechta, který je učitelem odborného výcviku v SOU stavebním Plzeň. Sám má jako řemeslník s žáky na praxi řadu zkušeností. „Vždycky jsem míval jednoho dva učně. Pokud chceme, aby se něco naučili, musíme je pustit k běžné práci, zaučit je, pomáhat jim a radit. A musíme být pořád v kontaktu se školou,“ doplňuje. 

K úspěchu odborné praxe může škola přispět i tím, že přesně a jasně stanoví její obsah – co všechno se mají žáci naučit a jak lze ověřit, že se zmíněným činnostem opravdu věnovali a že požadované dovednosti a znalosti mají. Závažnější problémy (absence, chování apod.) by měly být řešené co nejdříve a vždy ve spolupráci zaměstnavatele se školou.

Foto: Zadání odborné soutěže (linkování, mramor), archiv Cechů malířů, natěračů a tapetářů (www.cechmal.cz)