Často se uvádí, že nadaných jsou v populaci dvě až tři procenta. Ze solidních zahraničních výzkumů vyplývá, že
kdyby měly všechny děti potřebné podmínky pro svůj rozvoj, dokázalo by 20–25 % z nich vyniknout v nějaké
oblasti (jak uvádí např. britská psycholožka Joan Freeman v publikaci Educating the Very Able – volně ke stažení
na www.joanfreeman.com). To znamená, že ti, se kterými se jako s nadanými počítá, tvoří jen „špičku ledovce“
a naprostá většina potenciálně nadaných zůstává neidentifikována a není patřičně rozvíjena.
Důsledky nedostatečné péče o nadané fundovaně vyjádřila izraelská psycholožka Erika Landau, zakladatelka Institutu
pro nadané a talentované děti v Tel Avivu: „Mnoho nadaných a talentovaných dětí, jestliže se jim
nedostává odpovídající podpory, upadá a nerozvíjí své nadání, které by je mohlo dovést k vědeckým objevům,
umělecké tvorbě, umožnilo by jim stát se vůdčími osobnostmi nebo prostě jen šťastnými lidmi, s přiměřenou
sebedůvěrou. Ignorováním talentů ztrácí i společnost. Ztrácí tvořivé vůdčí osobnosti ve vědě, umění, politice
a získává frustrované odpadlíky ze škol, společnosti, veřejného života a někdy i ze života vůbec.“
Kdo se o vzdělávání nadaných zajímá
- politici, kteří chtějí vybudovat prosperující společnost – tak začal zájem o studium nadaných na počátku existence USA a takto se z rybářské vesnice stala jedna z nejúspěšnějších ekonomik světa – Singapur;
- rodiče, kteří na základě zkušeností se vzděláváním dětí iniciovali změny v legislativě a vzdělávání nadaných ve svých zemích (například Nizozemsko, Německo, Velká Británie, poslední dobou i Francie);
- vědci, kterým dělá starost nedostatek uchazečů o studium zejména přírodovědných a technických oborů, neboť o to méně mezi nimi bude i mimořádných talentů, schopných posunout hranice poznání dále;
- zaměstnavatelé, kteří navzdory nezaměstnanosti obtížně hledají odborníky na některé kvalifikované profese;
- učitelé, kterým záleží na tom, aby se co nejlépe rozvíjeli všichni jejich žáci – tedy i nadaní;
- nadaní studenti, hledající vzdělávání, které by pro ně bylo opravdu přínosné.
Péče o nadané ve světě
Pro prosperující společnosti je charakteristické, že věnují velkou pozornost kvalitě vzdělávání a poskytují
systematickou péči i nadaným. Například formou zákona o vzdělávání nadaných, který mají zvlášť vedle
školského zákona v Jižní Koreji, nebo kvalitní individualizovanou péčí, zohledňující specifické vzdělávací potřeby
a jim odpovídající výuku každého žáka, jako např. na Novém Zélandu a ve Finsku. Ač jsou mezi některými zeměmi
výrazné kulturní odlišnosti, všem záleží na tom, aby systém péče o nadané přinášel výsledky, které by se projevily
v rostoucí úrovni společnosti.
Ukazuje se, že také v péči o nadané Evropa zaostává za mimoevropskými zeměmi, které se prudce rozvíjejí.
Tento fakt konečně zvedl zájem EU o tuto problematiku, účinně podněcovaný Evropským centrem talentu
v Budapešti. Zakladatel tohoto centra, současný prezident ECHA, prof. Péter Csermely, inicioval před patnácti lety
v Maďarsku vytvoření systému podpory nadaných žáků, motivovaných pro vědu.
Česká republika zaostává
Systém podpory nadaných žáků v České republice sice také existuje, ale do funkčnosti má daleko. Problematika
nadaných dětí je obsažena ve vyhlášce společně s dětmi se speciálními vzdělávacími potřebami, ale po její
novelizaci už tam není řečeno, jak podporu nadaných realizovat. Chybí také dostatečná finanční podpora, bez které žádný
systém nemůže fungovat. Systém by měl obsahovat hlavně povinné vzdělávání učitelů, aby měl každý pedagog určité minimum
a kromě toho by měli být na školách specialisti s větším vzděláním. Také by bylo dobré, kdyby v každém
regionu působil koordinátor péče o nadané žáky, podstatně by se měla zlepšit také informovanost. Systém nemá
smysl, dokud lidé nebudou vědět, proč to mají dělat.
Často se setkáváme s otázkou, zda mají být nadaní žáci integrováni, nebo se jim má dostat speciální péče. Ideální
ale je, když existují různé možnosti, aby každé dítě našlo, co mu sedí. A žádné řešení nemá jít na úkor jiných,
což se bohužel stává, hlavně když není dost peněz.
Eva Vondráková
