Ve středním odborném vzdělávání Finska a Švédska lze najít několik důležitých rysů. Trh práce v obou
zemích se za posledních 20 let dramaticky změnil, podobně jako v jiných západních zemích. V důsledku
outsourcingu a offshoringu (přesunu výroby do zahraničí) bylo mnoho pracovních míst vyžadujících jen krátkou
profesní přípravu přesunuto do zahraničí. Kromě toho povolání využívající vyspělou techniku nahradila manuální práci
a snížila poptávku po nekvalifikovaných pracovnících. To dokládá míra nezaměstnanosti ve Švédsku: v letech
1988–2008 se u lidí se základním vzděláním zvýšila ze dvou na 13 %, u lidí s vyšším vzděláním jen
z jednoho na čtyři procenta. Nic nenasvědčuje tomu, že by se tento trend měl změnit. Nezaměstnanost mladých lidí
byla v roce 2009 ve Finsku a Švédsku stejná – kolem 20 %.
Platové rozdíly mezi středoškoláky a vysokoškoláky se zvyšovaly a lidé s nižším vzděláním hledali práci
mnohem déle. Většina žáků v obou zemích absolvuje základní vzdělávání v devítileté veřejné jednotné škole.
K hlavnímu rozdělení dochází poté, kdy si žáci volí mezi všeobecně vzdělávacími a odbornými programy. Žáci,
jejichž rodiče jsou vysokoškoláci, ve Finsku pokračují převážně ve středních všeobecně vzdělávacích školách a ve
Švédsku si ve středních školách volí zaměření na společenské či přírodní vědy. Žáci, jejichž rodiče mají nižší
vzdělání, si častěji volí odborná zaměření, přitom chlapci obvykle průmyslové, strojírenské, stavební či automobilové
obory, dívky sociální práci, zdravotnictví, služby (kadeřnictví, kosmetika, pohostinství ap.). Středoškolské vzdělávání
ve Finsku je mnohem striktněji rozděleno na všeobecné a odborné a školy jsou rozděleny podle specializací,
zatímco ve Švédsku poskytuje odborné i všeobecné programy ta samá škola (gymnasiet).
Tříleté střední odborné vzdělávání poskytuje ve Finsku všeobecný přístup do vysokoškolského vzdělávání. Ve Švédsku
platilo totéž až do reformy z roku 2011, po níž už absolvování odborných programů není dostačující pro přijetí do
vysokoškolského vzdělávání a jsou k tomu požadovány doplňující kurzy.
Argumenty švédské reformy z roku 2011 lze snadno vztáhnout na společenskou třídu a gender. Předchozí reformy
z roku 1968 a 1994 vyrovnávaly rozdíly mezi odborným a všeobecným vzděláváním a byly uskutečněny
socialistickými představiteli ke zvýšení sociální mobility. Změny zavedené reformou v roce 1994 včetně ustanovení,
že úspěšné absolvování programu (odborného nebo všeobecného) má poskytovat přístup k vysokoškolskému vzdělávání,
byly reakcí na společenské změny, zejména deindustrializaci a pokračující pokles poptávky po nekvalifikovaných
pracovních silách. Pak se ale začalo ukazovat, že zevšeobecnění škol zřejmě odpovídá víc potřebám dívek a obavy
vzbuzovala skutečnost, že chlapci dlouhodobě nedosahují uspokojivých výkonů. Reforma z roku 2011 proto měla také
snížit „feminizaci“ škol. Podobné obavy vyjadřovala finská média, mluvící o „feminizaci“ středních všeobecně
vzdělávacích škol, později však i o úspěšných dívkách, které zabraly všechna místa v odborných
studijních programech, kde tradičně dominovali chlapci.
Anna Konopásková
Pramen: Niemi, Anna-Maija and Rosvall, Per-Åke. Framing and classifying the theoretical and practical divide: how
young men’s positions in vocational education are produced and reproduced. JVET, 65, 2013, No. 4, p. 445-460.
