Národní pedagogický institut České republiky (dříve Národní ústav pro vzdělávání)

Účastnice seminářů se učily pracovat s různými pomůckami.
Jak to vlastně vypadalo?
Jedna pomůcka se např. jmenuje Schody, což je didaktická hra, během níž má dítě sestavit z různých dílů, které představují věže, brány a schody, cestu, po které princ dojde k princezně. Na první pohled se to možná nezdá, ale taková hra přispívá k vytváření jednoduchých matematických představ.
Dítě vymýšlí, jak dílek natočit, kam ho umístit, zjišťuje, jaké mají předměty tvary, jak jsou velké, jakou mají barvu. Přitom je důležité, aby s těmi předměty děti mohly manipulovat, aby si je osahaly. Jinou pomůcku tvoří sady pěti kartiček, na kterých jsou stejné obrázky (třeba kočička), ale velikost obrázků se postupně zvětšuje. Dítě je má seřadit od největšího po nejmenší. Provádí tak to, co v matematice hodně potřebuje, tedy třídění podle nějakého kritéria.
Takové hračky ale děti celkem běžně doma mají. V čem je tedy novinka?
Ano takové hry děti mohou mít. Ale dost často se stává, že si s nimi jen pohrají a rodiče nebo učitelky ve školkách z toho nedovedou vytěžit různé podněty pro rozvíjení matematických představ. Učitelka MŠ, která absolvovala náš seminář, se právě tohle naučila. Ve své praxi bude umět takové hračky mnohem lépe využít.
To znamená, že se tímhle způsobem běžně ve školkách nepracuje?
Určitě se něco z toho ve školkách dělá, problém je v tom, že v RVP pro předškolní vzdělávání není matematika nikde sama o sobě zařazena, je vlastně součástí ostatních okruhů.
A vede to k tomu, že si učitelky spojují předmatematickou výchovu s počítáním a jsou rády, když naučí děti počítat do dvaceti nebo sčítat. Problém je, že i rodiče někdy učitelky tlačí do toho, aby s dětmi počítaly, argumentují, že to budou potřebovat do školy. Podle nás to je ale špatně. Když malé dítě počítá třeba do deseti, tak je to básnička, za níž nemusí nic vidět.
Dá se říci, že dítě, které se s matematikou tímto způsobem seznamovalo v předškolním věku, bude později ve škole úspěšnější?
Důležité je, že se díky takovým metodám děti nebudou bát vyzkoušet různé možnosti, modelovat, nebudou se bát udělat chybu, protože i chybou se člověk učí. Pokud děti nedostanou takové podněty, tak je to pro ně potom v první třídě určitě těžší. Když se dá malým dětem namalovat krychle, tak ji nenamalují tak, jak jsme se to všichni naučili ve škole, dívají se na to třeba shora nebo nedodržují perspektivu. Proto při semináři učitelky slyšely, že nemají děti hned opravovat, ale mají se jich zeptat, proč to tak namalovaly.
Třeba jedno dítě namalovalo, jak se auto srazilo s kolem, protože to vidělo, když šly ve školce na procházku. Paní učitelka se ho pak zeptala: „A kde jsme my?“ „Tady,“ ukázalo dítě na místo, kde namalovalo nějaká kolečka a čárky. „To jsme my a máme oči na stopkách.“ Svět malých dětí je jiný než náš a my k nim musíme najít cestu. A musíme to udělat tak, aby je to bavilo a aby je to třeba jen maličko vedlo k matematice.
Dejme tomu, že tato metoda teď zasáhne sto školek.
Je nějaká naděje, že by se mohla víc rozšířit?
Myslím, že se to pomalu rozšiřuje. Třeba pedagogické školy už tímto způsobem vzdělávají a také se s tím učitelky seznamují na různých konferencích a setkáních. Kromě toho Jednota českých matematiků a fyziků ve spolupráci s NÚV vytvořila sérii videonahrávek pro manipulativní činnosti v matematice, které jsou volně dostupné na internetu.
Na druhou stranu jsme při seminářích viděli, že to není pro všechny učitelky mateřských škol jednoduché. Jsou mezi nimi i absolventky střední školy, které považovaly matematiku za velmi obtížný předmět, kvůli kterému nešly dál studovat. A teď jim najednou říkáme, že by ji měly u dětí rozvíjet. Ze semináře však všechny učitelky odcházely nadšené s odhodláním vyzkoušet získané poznatky přímo v práci se „svými“ dětmi v mateřské školce.
Ptala se Zoja Franklová