V rámci primární prevence rozlišujeme prevenci nespecifickou a specifickou. Specifickou pak dále na všeobecnou, selektivní a indikovanou.
Do nespecifické školské primární prevence řadíme aktivity, které nemají přímou souvislost
s rizikovým chováním a aktivity které napomáhají snižovat riziko vzniku a rozvoje rizikového chování prostřednictvím
lepšího využívání volného času. Patří sem např. zájmové, sportovní a volnočasové aktivity a jiné programy, které vedou
k dodržování určitých společenských pravidel, zdravého rozvoje osobnosti, k odpovědnosti za sebe a své jednání
(MŠMT, 2005, Černý, 2010). Lze říci, že programy nespecifické prevence by existovaly a byly žádoucí i
v případě, že by neexistovaly rizikové projevy chování. Nespecifické programy nelze vztahovat k určitému
fenoménu, jehož výskytu se program snaží předcházet (působí obecně, nespecificky) (MŠMT, 2009). Nespecifická
prevence se neváže úzce a přímo k žádnému typu rizikového chování, tak jak jsou popsány výše.
Za specifickou školskou primární prevenci rizikového chování považujeme takové aktivity a programy, které jsou úzce zaměřeny na některou z konkrétních forem rizikového chování. Snahou je působit cíleně, specificky na informovanost a postoje dětí k danému typu rizikového chování. Programy specifické primární prevence jsou všechny takové programy, které by neexistovaly, kdyby neexistoval problém rizikových projevů chování (MŠMT, 2009).
Specifickou prevenci dále členíme do tří úrovní. Tyto úrovně jsou vydefinovány v závislosti na tom, jaká je cílová skupina programu, jaká je míra jejího ohrožení rizikovým chováním.
zpracovala Veronika Pavlas Martanová, květen 2014