V nejužším pojetí řadíme do základních typů rizikového chování (dle Miovský in: Standardy, Pavlas Martanová, ed.,2012):
a) záškoláctví,
b) šikanu a extrémní projevy agrese,
c) extrémně rizikové sporty a rizikové chování v dopravě,
d) rasismus a xenofobii,
e) negativní působení sekt,
f) sexuální rizikové chování,
g) závislostní chování (adiktologie).
V širším pojetí pak k těmto sedmi oblastem zařazujeme následující dva okruhy, které se z hlediska výskytu v populaci začínají stávat velkými ohnisky pro preventivní práci, ale které nelze jednoznačně zahrnout do konceptu rizikového chování:
h) okruh poruch a problémů spojených se syndromem týraného a zanedbávaného dítěte,
i) spektrum poruch příjmů potravy.
Rizikové chování, někdy též sociálně nežádoucí chování, je pojem posledních let, který nahrazuje pojem v dnešní době již zastaralý – sociálně patologické jevy. Starý pojem „sociálně patologické jevy“ se však stále používá v některých platných legislativních dokumentech, a proto jej musíme respektovat, přestože jeho užívání aktivně nepodporujeme. Rizikovým chováním rozumíme takové vzorce chování, v jejichž důsledku dochází k prokazatelnému nárůstu zdravotních, sociálních, výchovných a dalších rizik pro jedince i pro společnost. Vzorce rizikového chování přitom považujeme za soubor fenoménů, jejichž existenci a důsledky je možné podrobit vědeckému zkoumání a které lze ovlivňovat preventivními a léčebnými intervencemi. Za prevenci rizikového chování považujeme jakékoli typy zdravotních, sociálních, výchovných či jiných intervencí směřujících k předcházení rizikového chování, zamezujících jeho další vývoj, zmírňující již existující formy a projevy rizikového chování nebo pomáhajících řešit jeho důsledky. (Miovský, M., Skácelová, L., Zapletalová, J., Novák, P. (Eds.), 2010)
zpracovala Veronika Pavlas Martanová, květen 2014