Kvalita je čím dál více skloňovaným pojmem ve všech oborech, vzdělávání nevyjímaje. Aby se ale kvalita dala rozpoznat, musí pro ni existovat určitá kritéria. Pokud možno konkrétní, všem srozumitelná a všemi akceptovaná.
Při koupi automobilu porovnáváme jeho cenu například s výkonem, akcelerací, prostorností, bezpečnostními prvky, komfortem apod. V oblasti dalšího vzdělávání si pod těmito kritérii vzdělavatelé i jejich zákazníci také dovedou představit leccos, avšak jediným kritériem, které se dosud ve většině případů prakticky uplatňovalo, je cena.
Podpora dalšího vzdělávání z evropských dotací přispěla sice k jeho rozvoji, současně však způsobila, že jeho významnou část realizují vzdělávací instituce na základě výběrových řízení, jejichž hlavním či dokonce jediným kritériem je právě cena. Obdobná situace je u rekvalifikací poptávaných pobočkami Úřadu práce ČR.
V tomto prostředí mohou vzdělávací instituce snažící se soustavně pracovat na zkvalitňování nabízených služeb, obtížně konkurovat firmám, které neinvestují do rozvoje svých produktů, získávání a tvorbě know-how, ani do lektorské základny, jejich služby jsou sice pro zákazníka často neuspokojivé, ale jsou relativně levné a ve výběrových řízeních mnohem úspěšnější.
Je proto zřejmé, že jak poctivé vzdělávací instituce, tak zákazníci, potřebují kritéria zohledňující kvalitu vzdělávacích služeb. Nejen kvůli spravedlnosti na vzdělávacím trhu, ale zejména proto, aby zákazník (ať už jednotlivec, firma nebo stát) mohl položit na jednu misku vah tato kritéria, na druhou misku cenu a podle svých priorit a možností si vybrat.
Zkušenosti vzdělávacích institucí i jejich zákazníků, jako i většiny dalších odborníků, se shodují v tom, že hlavními kvalitativními kritérii pro instituce dalšího vzdělávání jsou:
- kvalita lektorů,
- kvalita procesu vzdělávání a měření jeho efektivity,
- kvalita materiálně technického a didaktického zázemí,
- zákaznický komfort.