Aktuálně o vzdělávání dospělých. Rozhovor s Janou Brabcovou

Patří vzdělávání a celoživotnímu vzdělávání odpovídající postavení v žebříčku našich hodnot?

Ano, žebříček hodnot odráží naše postoje k realitě, i když se nám to nemusí líbit. Vypadá to možná nespravedlivě, ale velmi to souvisí s tím, jak vnímáme, co nám vzdělávání přináší a nakolik si toho ceníme. Naše výkonnostně orientovaná společnost vyžaduje výsledek - výsledkem lepšího vzdělání by přece měl být vyšší plat, lepší místo, větší jistota v zaměstnání… a ono tomu tak vždycky není. Málokdo také oceňuje to, že si jako zážitek užil proces vzdělávání, že ho prostě bavilo se učit. Často si ceníme spíše titulů než samotného obsahu, a to se pak odrazí i v žebříčku hodnot. Co je ale zajímavé - žebříček hodnot už vůbec nereflektuje naše potřeby: mohu si vysoce cenit vzdělání, ale aktuálně potřebuji peníze na zaplacení hypotéky… a tak nepůjdu dostudovat vysokou školu nebo nějaký specializovaný kurz, ale vezmu si další zaměstnání. Až se změní vnímání výsledku vzdělávání, změní se i žebříček hodnot.

Platí u nás konstatování, že „díky dobrému vzdělání lze dosáhnout dobrého zaměstnání a příjmu, tedy že úspěch není dílem náhody“?

S touto otázkou souvisí předchozí odpověď – není tomu tak vždycky. Není vždy pravda, že dobré vzdělání zaručí i dobré pracovní místo se stálým příjmem. Ostatně tuto otázku řešily i předchozí generace – a bez jednoznačného výsledku. Pořád budou inspirovat příběhy o rychlém zbohatnutí bez potřeby dobrého vzdělání – slouží jako alibi pro všechny, kteří „měli skvělý nápad, jen jim to nevyšlo“. Zajímavým způsobem se s touto problematikou porovnal Robert T. Kiyosaki v knize Chudý táta, bohatý táta, kde vypráví o dvou profesních drahách, ze kterých si jako dítě mohl vybrat: kariéra chudého vzdělance závislého na libovůli zaměstnavatele nebo bohatého a prakticky zaměřeného (byt přirozeně inteligentního) „nedouka“, který těží ze zkušenosti, obchodního talentu a sociální inteligence.
Ovšem, že úspěch přeje připraveným, se ví už tisíce let…

Jaké kroky (ze strany škol, vzdělávacích institucí, profesních organizací, zaměstnavatelů či státu) by mohly pomoci ke zlepšení současné situace?

Myslím, že by stačilo hledat inspiraci v Evropě. Například ve Francii zaměstnavatel musí do vzdělávání pracovníků povinně investovat určité procento obratu. Myslím také, že velkou chybou bylo, že se vzdělávací kurzy dostaly ze snížené sazby DPH do sazby běžné – myslím, že by velmi pomohlo vzdělávání od DPH osvobodit vůbec, to by zlevnilo kurzy pro soukromé osoby o 21 % (takto jsou dnes osvobozeny např. kurzy akreditované MŠMT).

Přimlouvala bych se také za úpravu veřejných zakázek ve vzdělávání. Uplatnění ceny jako hlavního kritéria ve výběrových řízeních je často kontraproduktivní. Čeho dosáhnete, pokud zadáte, že 80% bodového ohodnocení tvoří cena? Většinou toho, že vyhraje vzdělávací instituce s dumpingovou cenou – a realizuje výuku v nejúspornějším možném režimu, což se zaručeně projeví na kvalitě. Ve výsledku není spokojen ani zadavatel ani účastníci, kteří bývají na dlouho dopředu demotivováni při jakékoli zmínce o vzdělávání. Většina peněz do vzdělávání dospělých v ČR jde dnes z fondů EU - a všechny větší zakázky přes výběrová řízení, kdy cena je jediným „demokratickým“ a nezpochybnitelným kritériem. Vždyť ten kurz nebo cyklus školení musel někdo naplánovat, odhadnout náklady, většinou na základě průzkumu trhu, získal peníze na školení svých zaměstnanců – a teď chce smysluplně přidělené peníze v plné výši utratit, protože jsou veřejnou podporou jeho konkurenceschopnosti na trhu – jiné už nejspíš nedostane. Když už tu částku jednou schválila výběrová komise, proč soutěžit o nejnižší cenu? Ale řídící orgán mu sdělí, že má „vysoutěžit“ hlavně nízkou cenu, protože ostatní kritéria jsou napadnutelná jako diskriminační! Co naplat, že selský rozum říká, že když je někdo déle na trhu, investuje do rozvoje, má více zkušeností a větší obrat, bývá i kvalitnější. Co naplat, že by se nám líbilo, aby u nás školil ten, s kým jsme posledně byli spokojeni a který už zná naši firemní kulturu… Dotační pravidla úplně rozbíjejí normální dodavatelsko-odběratelské vztahy založené na přirozené věrnosti spokojeného zákazníka.

Ze strany politiků a ministerstev – ocenila bych, kdyby existovala kontinuita ve strategických záměrech MŠMT a MPSV, tedy těch, kteří rozdělují největší balíky peněz ve vzdělávání. Myslím, že zásadní obraty v rozhodování při každé změně ministra velmi poškozují důvěru vzdělávacích institucí (a účastníků vzdělávání) ve stát a jeho fungování. Jedním z příkladů je zrušení dlouho plánovaného projetu individuálního vzdělávání obyvatelstva (pod vtipnou zkratkou PIVO) po nástupu ministra Dobeše. Byl to jeden z mála projektů, který přesouval rozhodování o volbě kurzu a vzdělávací instituce přímo na uživatele, tedy účastníka kurzu, v oblastech vysoce potřebných (IT skills, jazyky, rozvoj podnikání…). Ten projekt tu dodnes chybí.

V neposlední řadě bych doporučila ze strany poskytovatelů dotací rozumné zjednodušení administrativních procedur. Není pak divu, že ČR nevyčerpala 80 mld – mnoho subjektů při prozkoumání administrativní náročnosti ani nemají chuť o peníze požádat.

Jak byste charakterizovala trh vzdělávání? Co jsme zvládli a v čem spatřujete největší nedostatky?

Upoutali jsme (zejména díky podpoře EU) větší pozornost k této oblasti. Ti, kteří v době „před fondy“ byli zvyklí investovat do vzdělávání zaměstnanců, to dělají stále, někteří z nich si o dotace umějí říct a jiní to naopak zcela odmítají – zejména pro zmíněnou administrativní náročnost či proto, že o vzdělávací instituci chtějí rozhodovat sami, bez omezení pravidly pro příjemce dotací. Dotace podpořily rozvoj této oblasti, vždyť meziroční nárůst mezi rokem 2010 a 2011 je skoro 4%! Teprve čas ukáže, jestli to byla uměle vytvořená poptávka nebo zda jsou tato čísla udržitelná.

Poprvé za dvacet let po revoluci byl realizován projekt Koncept (MŠMT, NUV), který komplexně pokrýval oblast dalšího vzdělávání dospělých. Zahrnoval mj. i prakticky uchopitelné nástroje, jako např. vytvoření Marketingové kuchařky pro vzdělávací instituce nebo vznik ratingu vzdělávacích institucí a nové profesní kvalifikace Lektor vzdělávání dospělých.

Jaké jsou trendy a další perspektivy dalšího rozvoje? Celoživotní vzdělávání je jednou z deklarovaných priorit EU, přesto údaje hovoří o menším zapojení občanů ČR než je průměr EU. Kde vidíte příčinu tohoto stavu?

Dospělý člověk musí vidět efektivitu svého úsilí. Většina lidí jde např. v dospělosti studovat VŠ proto, že je to požadavek zaměstnavatele nebo trhu práce. Chci změnit obor? Pak jdu něco studovat. Chci dělat vedoucího a je tam striktní požadavek vysoké školy? Pak mám motiv a dělám to dokonce ve volném čase. Pokud nejsou motivy spojené s prací, motivace se přesouvá do oblasti „chtěl bych něco dalšího umět“ – a ta je ve většině případů slabá.

Navíc očekáváme, že profesní vzdělávání za nás zaplatí zaměstnavatel a budeme se vzdělávat v pracovní době, v případě nabídky profesního vzdělávání ve volném čase se dnes lidé okamžitě ptají – a co z toho budu mít já osobně? Ve volném čase jsme ochotni studovat tak maximálně jazyky nebo chodit na kurzy volnočasových aktivit.

A ještě jedna zajímavá věc – zaměstnavatelé, kteří realizují kurzy na pracovišti, často nemají zájem o výstupní certifikáty pro zaměstnance, protože se obávají možnosti následné vyšší fluktuace. Jednoduše řečeno – vyškolíme je a oni půjdou „na lepší“. Jako příklad uvedu akreditovaný kurz Obsluha CNC strojů s následnou kvalifikační zkouškou, který podnik realizoval v rámci projektu „Vzdělávejte se“. Z lidí, kteří byli jen pomocní pracovníci se stali „regulérní obráběči“, z nichž opravdu asi 40% šlo hledat uplatnění jinam. Z toho ale nelze vinit vzdělávání, ale spíš tamější firemní kulturu a zároveň přirozenou adaptaci člověka na novou situaci – umím víc, tak proč se nepoohlédnout po lépe placené práci?

Využívají se v této oblasti dostatečně možnosti, které nabízejí různé evropské fondy a programy?

Viz výše, spíš mám pocit, že sami sobě bráníme dostatečně je využít. A nejde jen o zmíněná výběrová řízení, ale třeba i o to, že „přiohýbáme“ vlastní myšlenky tak, aby se „vešly“ do projektových rámců, a na druhé straně projektové rámce často tak moc svazují žadatele, že vlastně ani kreativní být nemohou.

Nadto mám dojem, že se tím, že v projektech ESF jsou často preferovány marginalizované cílové skupiny, dochází k jejich pozitivní diskriminaci. Paradoxně se tak děje, že např. na úřadech práce jsou stále titíž lidé školeni v dalších rekvalifikačních kurzech – bez výsledku odraženém v nalezení práce. Pořádají se „hony na klienty“, protože musíte najít třeba dostatek padesátníků s handicapem, ale na úřadě práce vám je „nedají“, protože „sami mají málo“ do svých projektů.

A zatím normální člověk, který by se chtěl vzdělávat a chtěl by proplatit smysluplný kurz, často neví, kam se obrátit a je mu trapné hlásit se na úřadě práce jako zájemce o zaměstnání. Tam mu ale řeknou, že rekvalifikace na vyžádání je sice možná, ale schvaluje ji komise a ta zásadně odmítá „nevysoutěžené“ kurzy. Chybí tu prostě možnost, že motivovaný člověk, který nemá na vzdělávání, ale vzdělávat se chce, bude mít alokovanou částku na kurzy na určité období. A je už na něm, co bude volit a kde to utratí. Podobně jako např. některé zdravotní pojišťovny mají určitý balíček na prevenci, a je na klientovi, zda zvolí masáž nebo vitamíny.

Je v této oblasti něco, co ještě považujete za důležité?

Vzdělávání – a to celoživotní zejména – je vnímáno u nás jako prostředek seberealizace, nikoli jako prostředek obživy. Když se podíváte na Maslowovu motivační pyramidu, největší skupina osob potřebuje plnit základní potřeby a potřebu jistoty a bezpečí. Pokud není potřeba nasycená, nevzniká potřeba vyššího řádu. V dnešní rozkolísané době už to, že jsem zaměřen na sociální kontakt a uznání, třeba na pracovišti, je docela pokrok. No a teprve po nasycení těchto potřeb vzniká potřeba seberealizace, popř. sebeaktualizace. Ale protože se počet lidí v pyramidě směrem vzhůru zmenšuje, nahoře nejdeme jen jednotky procent z celého obyvatelstva.

Určitou cestou by bylo lidem vysvětlit, že vzdělávání je třeba chápat jako základní „výrobní“ prostředek, bez kterého se nehnou dál. Ale než to nastane, uplyne patrně dlouhá doba. Je zvláštní, že v některých „rozvojových“ zemích je toto vnímání vzdělávání běžné. Například na Srí Lance často rodiče velkou část rodinného příjmu dávají právě na kvalitní vzdělávání dětí, protože vědí, že to je cesta z chudoby… U nás si pořád myslíme, že existují „zkratky“, jejichž užití se nám ale v dlouhodobém horizontu může krutě nevyplatit.

Odpovídala: Mgr. Jana Brabcová, viceprezidentka AIVD ČR, jednatelka Grafia, s.r.o.