Na významu nabývá zejména v posledních letech v souvislosti s rostoucím významem, který naše společnost přikládá vzdělávání a učení se – tyto procesy jsou dnes chápány především jako nástroj rozvoje, prosperity a konkurenceschopnosti nejen jednotlivců, ale i celé společnosti. Na jejich úroveň a kvalitu jsou tedy pochopitelně kladeny stále vyšší nároky. Dalším faktorem, který přispívá k nutnosti zabývat se intenzivně touto problematikou, je ovšem legislativa České republiky, která umožňuje realizovat aktivity dalšího vzdělávání širokému spektru poskytovatelů[1], aniž by vyžadovala jakýkoliv doklad či certifikát, který by alespoň do určité míry zaručoval, že poskytované služby budou splňovat alespoň minimální standardy kvality. V takové situaci mají klienti jen velmi omezenou možnost poznat, komu svěřují (spolu)odpovědnost za své další vzdělávání. Význam, který je tématu kvality v dalším vzdělávání nejen v Evropě, ale i v České republice přikládán, můžeme ilustrovat na několika příkladech z období posledních několika let:
- Ve Strategii celoživotního učení ČR z roku 2007 Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy ČR uvádí jako jeden z návrhů opatření na podporu rozvoje celoživotního učení právě zvýšení kvality dalšího vzdělávání, a to zejména prostřednictvím podpory systému externího hodnocení kvality nabídky prostřednictvím certifikace lektorů a akreditace vzdělávacích programů, dále podporu aktivit vedoucích ke zkvalitnění nabídky dalšího vzdělávání a v neposlední řadě iniciování sebehodnocení vzdělávacích institucí. (Strategie, 2007, s. 74)
- V letech 2007–2008 byl pod vedením pracovníků Národního vzdělávacího fondu realizován projekt s názvem Kvalita v dalším profesním vzdělávání, jehož přínosem byla především motivace vzdělavatelů ke zvyšování kvality nabídky uplatňováním různých nástrojů prokazování a hodnocení kvality a zvýšení povědomí o způsobech zajišťování kvality dalšího profesního vzdělávání. V rámci řešení tohoto projektu vznikla a byla pilotně ověřena mimo jiné metodika systému certifikace vzdělávacích institucí a certifikace lektorů. (http://www.nvf.cz/kvalita-v-dalsim-profesnim-vzdelavani)
- Téma kvality bylo jedním z klíčových témat projektu s názvem Koncept – Koncepce dalšího vzdělávání, realizovaného Národním ústavem pro vzdělávání v letech 2009–2013. Jedním z výstupů tohoto projektu je návrh na systém ratingu institucí realizujících aktivity další vzdělávání, jehož cílem je posoudit komplex kritérií, na nichž se odborníci shodli jako na znacích kvality vzdělávací instituce (http://archiv-nuv.npi.cz/koncept).
- V roce 2010 se Česká republika prostřednictvím Domu zahraničních služeb připojila k projektu Quality Assurance in Lifelong Learning (QALLL) realizovaného v rámci programů Leonardo da Vinci a Grundtvig, jehož smyslem bylo zlepšit kvalitu a efektivitu vzdělávání prostřednictvím zdůrazňování příkladů dobré praxe a stanovením doporučení ke zvýšení kvality vzdělávání dospělých a odborného vzdělávání[2].
- Ve stejném roce, tedy 2010 se zástupci České republiky aktivně zúčastnili mezinárodního workshopu realizovaného Evropskou komisí na téma kvalita vzdělávání dospělých s názvem Improving Quality in the Adult Learning Sector.
- V roce 2011 Asociace institucí vzdělávání dospělých (AIVD) ČR realizovala konferenci s názvem Role kvality v dalším vzdělávání, jejímž cílem bylo především podívat se z různých úhlů pohledu (zainteresovaných ministerstev, zaměstnavatelů a vzdělavatelů) na to, proč dnes hovoříme o kvalitě dalšího vzdělávání, jaké jsou existující a nově připravované nástroje měření kvality, jak rozeznat kvalitní vzdělávací instituce, programy a lektory a jakými cestami zabezpečit kvalitu dalšího vzdělávání (www.aivd.cz).
- Od stejného roku, tedy 2011, AIVD ČR vyhlašuje pro své členy také soutěže kvality Lektor roku, a Vzdělávací instituce roku (druhou jmenovanou od roku 2012).
Z tohoto výčtu je zřejmé, že téma kvality v dalším vzdělávání, resp. dalšího vzdělávání je skutečně velmi aktuální, a to nejen pro stát, ale i pro poskytovatele (instituce poskytující další vzdělávání) a samozřejmě, jak již bylo zmíněno výše, i pro klienty / zákazníky (organizace i jednotlivce, tedy účastníky vzdělávacích aktivit), a to jak na národní, tak mezinárodní úrovni.
Co ale vlastně pojem kvalita, resp. kvalita ve vzdělávání znamená? Obecně přijímaná definice zatím chybí. Obecně můžeme kvalitu v oblasti vzdělávání chápat jako „splnění požadované úrovně nebo překročení požadavků odběratelů (posluchačů, podniků, státu apod.). [Kvalita] je tedy dána vzdělávacími cíli a stupněm jejich splnění a především výsledky, kterých bylo dosaženo ve vzdělávací činnosti (akci).“ (Palán, 2002, s. 108)
Zjišťování a hodnocení kvality ve vzdělávání bývá nejčastěji prováděno pomocí určitých standardů, tedy předem stanovených a formalizovaných požadavků na úroveň (jakost) nabízených produktů. Dosažení tohoto standardu může být potvrzeno certifikátem. Standardů a certifikátů relevantních pro sféru dalšího vzdělávání je k dispozici celá řada, přičemž jejich působnost může být mezinárodní (např. ISO, EFQM, MAEQ), národní (např. švýcarský systém EduQua, dánský KWIK či německý LQW), regionální (např. hornorakouský systém OÖ EBQS) nebo oborová.
Ačkoliv obecné standardy kvality ISO (International Organization for Standards) a EFQM (European Foundation for Quality Management) mohou být více či méně aplikovány i do oblasti dalšího vzdělávání, zejména u menších institucí je jejich implementace problematická, proto začaly v oblasti dalšího vzdělávání vznikat specifické, „na míru“ vytvořené standardy kvality. Na evropské úrovni je to například systém MAEQ (Managing Adult Education Quality), který je založen na hodnocení kvality v sedmi základních oblastech / standardech, jimiž jsou principy (např. historie instituce, její image, definované cíle a vize atd.), základní procesy (např. plánování vzdělávacích programů, výběr lektorů, poskytované služby apod.), leadership, komunikace, zdroje (zaměstnanci a jejich rozvoj), evaluace a marketing.
Na úrovni národní je velmi dobře propracovaný zejména švýcarský standard EduQua, který stanovuje minimální požadavky týkající se transparentnosti, efektivity učení v rámci nabízených kurzů a kvalifikaci lektorů v oblasti dalšího vzdělávání. Tento systém obsahuje šest základních kategorií hodnocení kvality: (1) vazba kurzů, které vzdělávací instituce nabízí, na potřeby klientů, (2) udržitelnost studijních úspěchů účastníků vzdělávacích aktivit, (3) transparentní popis mise instituce a nabízených kurzů, (4) orientace na zákazníka, ekonomičnost a efektivita služeb, (5) kvalita lektorů v oblasti jejich znalostí a dovedností v odborné, metodické a didaktické oblasti a (6) orientace na kvalitu a její zvyšování. Udělený certifikát má platnost tři roky, poté musí být obnoven, musí tedy proběhnout recertifikace dané vzdělávací instituce (EduQua, 2004).
Podobně je vytvořen německý standard LQW (Lernerorientierte Qualitätstestierung in der Weiterbildung), který obsahuje jedenáct kritérií, v rámci nichž se posuzuje kvalita institucí poskytujících další vzdělávání: (1) poslání, (2) potřeby rozvoje, (3) klíčové procesy, (4) výukový proces, (5) evaluace výuky, (6) infrastruktura, (7) vedení, (8) personál, (9) kontrolní procesy, (10) komunikace se zákazníky a (11) strategické cíle rozvoje. Proces udělování certifikace začíná vytvořením autoevaluační zprávy vzdělávací institucí, následuje návštěva nezávislého hodnotitele, který prověří klíčové skutečnosti, které o sobě daná instituce sdělí, a poté je realizován tzv. follow-up workshop. (Zech, 2006)
V České republice byl vytvořen podobný systém – rating vzdělávacích institucí (Systémový, 2013). Připravený rating by měl sloužit jako nástroj umožňující nezávisle posoudit jednotlivé prvky kvality vzdělávací instituce a následně podpořit zvyšování kvality vzdělávacích institucí jednak tím, že jasně a jednoznačně stanoví kritéria kvalitní vzdělávací instituce, a samozřejmě i tím, že upozorní na oblasti, v nichž se u dané vzdělávací instituce projevují určité nedostatky. Rating by měl ale především sloužit klientům, tedy organizacím poptávajícím vzdělávací kurzy či programy, jednotlivcům, zájemcům o účast v kurzu dalšího vzdělávání i zadavatelům výběrových řízení u těch vzdělávacích programů, které jsou realizovány s využitím čerpání finančních prostředků z veřejného rozpočtu. Z jeho výsledků budou totiž schopni velmi snadno rozlišit mezi kvalitními, méně kvalitními a nekvalitními vzdělávacími institucemi na základě relevantnějších kritérií, než je cena, která je dnes bohužel jedním ze základních kritérií klientů při výběru vzdělávací instituce nebo kurzu. Pro vzdělávací instituci může navíc tento systém sloužit i jako určitý marketingový nástroj.
Připravený rating vzdělávacích institucí pracuje se čtyřmi kritérii: (1) lektorské zázemí, v rámci kterého bude hodnocen především podíl lektorů se speciální kvalifikací pro lektorskou činnost, podpora rozvoje lektorů ze strany vzdělávací instituce a provázanost přípravy vzdělávacího programu podle požadavků zákazníka s praktickým provedením výuky; (2) proces vzdělávání a měření jeho efektivity, tedy průběh vzdělávání, a to především z pohledu analýzy vzdělávacích potřeb účastníků, přizpůsobení vzdělávací nabídky potřebám klienta a výsledkům této analýzy, schopnost ověřovat dosahování stanovených a deklarovaných cílů, schopnost vytvářet vzdělávací plány na přání klienta, umožnění udržování znalostní úrovně účastníků po skončení kurzu apod.; (3) materiálně-technické a didaktické zázemí – především prostory, kde probíhá výuka, a jejich vybavení, ale i materiály pro podporu výuky, didaktické pomůcky a technika; (4) zákaznický přístup – šíře a dostupnost nabídky vzdělávacích aktivit, existence kontaktních pracovníků a pracovníků pro poradenství, schopnost přizpůsobit realizaci kurzu přání zákazníka, schopnost zajistit další služby v návaznosti na vzdělávací aktivity apod.
Požadavky na kvalitu v jednotlivých oblastech jsou rozpracovány do pěti úrovní. Podle toho, jak konkrétní vzdělávací instituce splňuje požadavky na kvalitu v jednotlivých oblastech, bude hodnocena udělením jedné až pěti hvězdiček kvality, přičemž již dosažení první úrovně (tedy jedné hvězdičky) bude považováno za známku kvality, resp. za splnění minimálního standardu kvality.
Hodnocení bude realizováno s využitím tří základních metod: autoevaluace, v rámci níž vzdělávací instituce vyplní autoevaluační dotazník, v němž popíše stav a procesy fungující v dané instituci; hodnocení na místě, které provede externí hodnotitel s cílem prověřit pravdivost tvrzení uvedených v autoevaluačním dotazníku a hodnocení zákazníkem, kdy externí hodnotitel provede ověření klíčových tvrzení z autoevaluačního dotazníku u klientů instituce. Budou tedy uplatněna tři hlediska (samotné vzdělávací instituce, nezávislého hodnotitele a zákazníků), což hodnotitelům umožní vytvořit komplexní a reálný obraz o kvalitě vzdělávací instituce.
V zájmu zajištění aktuálnosti certifikace by doba platnosti ratingu měla být stanovena na tři roky, poté musí vzdělávací instituce znovu tímto procesem projít, přičemž nové hodnocení se samozřejmě může od původního i značně lišit.
Vzhledem k tomu, že v České republice působí asi 15 tisíc vzdělávacích institucí (fyzických nebo právnických osob či jiných státních či nestátních organizací, včetně škol) poskytujících služby v oblasti dalšího vzdělávání, je objektivní, jednoduché, přehledné a srozumitelné hodnocení jejich kvality na základě předem specifikovaných kritérií jak pro zákazníky, tak pro samotné instituce z výše uvedených důvodů nejen žádoucí, ale skutečně nezbytné.
Literatura
EduQua Manual. 2004. Dostupné na: http://www.eduqua.ch/pdf/eduqua_manual_en.pdf
Managing Quality of Adult Education in Europe. Latvian Adult Education Association, 2006. ISBN 978-9984-9792-8-1.
PALÁN, Zdeněk. Lidské zdroje: výkladový slovník. Praha: Academia, 2002. ISBN 80-200-0950-7.
QUALL: Doporučení pro zajišťování kvality v celoživotním vzdělávání. Praha, 2012.
Strategie celoživotního učení ČR. Praha: MŠMT, 2007. ISBN 978-80-254-2218-2.
Systémový rozvoj dalšího vzdělávání: Koncepční studie. Praha: NUV, 2013. ISBN 978-80-7481-000-8.
ZECH, Rainer. Handbuch Lernerorientierte Qualitätstestierung in der Weiterbildung (LQW): Grundlegung - Anwendung – Wirkung. W. Bertelsmann Verlag, Bielefeld, 2006. ISBN: 978-3-7639-4511-5.
http://archiv-nuv.npi.cz/koncept
http://www.nvf.cz/kvalita-v-dalsim-profesnim-vzdelavani
[1] Služby v oblasti dalšího vzdělávání jsou zařazeny do tzv. volných živností (Mimoškolní výchova a vzdělávání, pořádání kurzů, školení, včetně lektorské činnosti), na jejichž provozování nejsou požadovány žádné kvalifikační záruky pedagogické, organizační či personální povahy. Může je tedy realizovat každý, kdo je schopen splnit základní podmínky zákona o živnostenském podnikání, tj. dosažení 18 let, způsobilost k právním úkonům, bezúhonnost apod.
[2] Pro Českou republiku bylo stanoveno deset doporučení: posilovat výměnné aktivity a spolupráci mezi sektorem vzdělávání dospělých a odborného vzdělávání a přípravy, rozvíjet a pěstovat kulturu kvality, uplatňovat tzv. cyklus kvality, který zahrnuje plánování, implementaci, hodnocení a přezkoumání, přijmout snadno použitelný a flexibilní model řízení kvality se smysluplnými ukazateli, vybrat metodiku hodnocení vyhovující konkrétním požadavkům, vytvořit systém zjišťování kvality pro učení založené na práci se zapojením podniků, rozvíjet model zjišťování kvality v oblasti poradenství, podpořit systém zjišťování kvality jako součást procesu profesionalizace a rozvoje pracovníků, zajistit diseminaci a valorizaci a podporovat inovaci v zajišťování kvality vzdělávání dospělých a odborného vzdělávání a přípravy (QALLL, 2012).
Autor: PhDr. Miroslava Dvořáková, Ph.D.