Otázka profesionalizace andragogické práce se dostala do popředí zájmu poprvé až poměrně nedávno, konkrétně v 70.–80. letech 20. století. Mezi hlavní důvody patřilo v této době především uznání dalšího vzdělávání jako faktoru ekonomické prosperity a společenského rozvoje, dále zvýšení počtu institucí zabývajících se vzděláváním dospělých a tedy nutnost obsadit vznikající pozice kvalifikovanými odborníky, založení studijního oboru zaměřeného na vzdělávání dospělých a tedy diskuse o profilu andragoga a také snaha o zvýšení prestiže této profese. Trend k profesionalizaci andragogické práce ovšem nebyl příliš podporován ze strany vzdělávacích institucí, které v něm viděly spíše nástroj potlačování kreativity. Druhá vlna zájmu o profesionalizaci vzdělavatelů dospělých se začala projevovat v 90. letech 20. století, kdy se do popředí zájmu teoretiků i praktiků v oblasti dalšího vzdělávání dostává problém kvality vzdělávání dospělých a problematika profesionalizace andragogické práce se tak stává opět aktuální. (Beneš, 2003, s. 143–146)
Aby lektor mohl vykonávat svoji práci opravdu profesionálně, měl by disponovat určitými základními kompetencemi, tedy velmi zjednodušeně řečeno soubory znalostí, dovedností a postojů. Mezi tyto kompetence patří (Dvořáková, Langer, 2012): (a) kompetence odborné, tedy vědomosti, dovednosti a vlastní zkušenosti jak z oboru, který lektor prezentuje, tak i schopnost mezioborového přístupu, jehož nezbytným předpokladem je široké, všeobecné vzdělání; (b) kompetence metodické, tedy komplex postojů, znalostí, dovedností a schopností, které umožňují lektorovi zajistit efektivní dosažení plánovaných cílů vzdělávání, tj. znalost problematiky vzdělávání dospělých, dalšího vzdělávání, strategií vzdělávání, znalost a respektování didaktických principů, schopnost stanovovat cíle, vytvářet obsah vzdělávání, vybírat a používat adekvátní formy, metody a prostředky výuky, získávat a poskytovat zpětnou vazbu, analyzovat a hodnotit výsledky vzdělávání a (c) kompetence komunikační a rétorické v oblasti verbální i neverbální komunikace. To vše by mělo být podpořeno osobností či osobními vlastnostmi lektora, mezi které patří především smysl pro odpovědnost, tvořivost, flexibilita, čestnost, smysl pro spravedlnost, důslednost, rozhodnost, zásadovost, trpělivost, duševní vyrovnanost, optimismus, pozitivní myšlení vzhledem k sobě i účastníkům, sebeovládání, tolerance, takt a klid, smysl pro humor atd.
Profesionalizace lektorské práce pak může být chápána jako osvojování si těchto kompetencí a schopnosti využívat je v praxi. To se může dít různými způsoby, např. prostřednictvím samostatného studia a vlastní zkušenosti či absolvování více či méně komplexních kurzů zaměřených na lektorské kompetence (ucelený studijní program v rámci formálního vzdělávání, který by byl zaměřený na získání lektorských kompetencí, v České republice neexistuje[2]).
Kvalitu lektora je možné osvědčit různými způsoby – předložením referencí, prostřednictvím výsledků zpětných vazeb od účastníků získaných v rámci evaluace, předložením osvědčení z absolvovaných kurzů apod. Systém dílčích certifikací (osvědčení o absolvování kurzu, který se zaměřoval na rozvoj některé oblasti lektorských kompetencí) ovšem není ideální a jako mnohem vhodnější se z mnoha důvodů[3] jeví nastavení takového systému certifikace lektorů, který by byl standardizovaný a uznávaný v rámci celé republiky. Tuto úlohu v současné době plní profesní kvalifikace s názvem Lektor dalšího vzdělávání, která se v roce 2013 stala součástí Národní soustavy kvalifikací. Získání této kvalifikace předpokládá složení zkoušky ze sedmi oblastí, v nichž zkoušející prověřují především metodické kompetence uchazeče. Těmito oblastmi jsou (1) sestavení obsahu a struktury vzdělávacího programu na základě stanovených vzdělávacích cílů, vč. z nich vyplývajících kompetencí; (2) rozpracování obsahu kurzu do minutového scénáře vč. volby didaktických pomůcek a metod výuky; (3) zjišťování úrovně vstupních kompetencí a vzdělávacích potřeb účastníků vzdělávacího programu; (4) prezentace vzdělávacího obsahu s využitím interaktivního přístupu, řešení problémů a rozbory příkladů z praxe s využitím didaktických pomůcek; (5) příprava, řízení a vyhodnocení modelových situací a metod práce se skupinou; (6) zadávání samostatných a skupinových prací účastníkům vzdělávacího programu a (7) hodnocení účinnosti vzdělávání a dosažení nastavených vzdělávacích cílů a požadovaných kompetencí. (www.narodni-kvalifikace.cz)
Získáním této profesní kvalifikace tedy lektor získává certifikát, který potvrzuje jeho kvality v oblasti didaktické či metodické, tedy že je schopen naplánovat, realizovat a vyhodnocovat své vzdělávací aktivity takovým způsobem, aby byly efektivně naplněny vzdělávací potřeby účastníků, a z části i komunikační a rétorické, Tyto dvě oblasti kompetencí můžeme pokládat za klíčové pilíře lektorských kompetencí. Odbornost lektora je nezbytným předpokladem pro výkon jeho činnosti a zkouškou k získání profesní kvalifikace Lektor dalšího vzdělávání není a ani nemůže být zjišťována, hodnocení osobnostních předpokladů lektora je záležitostí značně subjektivní a jako takové opět není zkouškou primárně zjišťováno.
Při diskusi o kvalitě lektorské práce ovšem musíme uvažovat kromě výše zmíněných kompetencí, tedy odborných, metodických, komunikačních a rétorických a osobnosti, i další stránky této profese, jako je například její etická stránka. Toto téma je v současné době často řešeno především v souvislosti s autorskými právy a využíváním duševního vlastnictví, je ale mnohem širší a je jistě žádoucí věnovat mu více pozornosti.
V zásadě se etická stránka práce lektora týká tří základních skupin vztahů (Bednář, 1998): (1) lektor a vzdělávací instituce, s níž naváže smluvní vztah – lektor by se měl ve vztahu k této instituci řídit pravidly korektnosti a dobrých mravů, smluvní závazky plnit včas a seriózně, za odvedenou práci se nechat přiměřeně finančně ohodnotit, zároveň by se ale měl chovat eticky i vůči jiným vzdělávacím institucím, nešířit o nich negativní informace apod.; (2) vzájemný vztah lektorů – lektor by neměl zlehčovat práci a výsledky svých kolegů, neměl by je pomlouvat, měl by přizvat kolegu k vedení výuky či mu tuto výuku přenechat, pokud ví, že kapacitně či odborně překračuje jeho možnosti, měl by citovat a odkazovat na výsledky práce svých kolegů, řídit se autorským zákonem; (3) lektor a zákazník – při styku se zákazníkem by měl lektor vždy jednat čestně, svědomitě, chránit práva a oprávněné zájmy zákazníka (což mimo jiné znamená, že například volí a využívá takové metody a prostředky výuky, které pokládá za optimální pro dosažení cíle vzdělávací akce), měl by zákazníkovi nabídnout poradenství a služby, které jsou v okruhu jeho odborné působnosti a v souladu s jeho znalostmi a zkušenostmi, vždy by měl zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, které se dozvěděl v souvislosti s realizací vzdělávací akce, pokud by jejich zveřejněním mohla vzniknout újma na právech nebo oprávněných zájmech zákazníka nebo pokud si to zákazník vymínil atd.
Kvalita lektorů dalšího vzdělávání byla diskutována i v rámci největší české profesní asociace sdružující instituce zabývající se vzděláváním dospělých, tedy v Asociace institucí vzdělávání dospělých ČR. Ta ve spolupráci s odborníky z teorie i praxe dalšího vzdělávání připravila pro své členy Desatero kvalitního lektora AIVD ČR v následujícím znění (www.aivd.cz):
- Kvalitní lektor je vždy čestný ve vztahu k zaměstnavateli, zadavateli i účastníkům vzdělávání (ke klientovi). Dodržuje etický kodex a další dohodnutá pravidla.
- Je respektovanou osobností, odborníkem s komplexními a aktuálními poznatky v oboru, ve kterém působí.
- Dělá svou práci rád a vnímá ji jako poslání. Je vstřícný a přátelský, trpělivý a empatický. Má autoritu, povzbuzuje a vede účastníky, je předvídavý, kreativní a schopný improvizace.
- Neustále aktualizuje své lektorské a odborné kompetence, účastní se vzdělávacích a rozvojových akcí, studuje odborné zdroje, popř. sám publikuje.
- Přijímá supervizi své práce jako cestu ke kvalitě.
- Analyzuje a respektuje potřeby klienta v rámci své odbornosti a zadání. Dosahuje cílů, které se zavázal naplnit.
- Dokáže provést klienta procesem přípravy, realizace a evaluace vzdělávacího procesu.
- Zná širokou škálu metod a technik vzdělávání a využívá je s ohledem na obsah a cíle vzdělávání i cílovou skupinu.
- Je schopen týmové spolupráce.
- Šíří a podporuje dobré jméno instituce svou profesionalitou, chováním a vystupováním.
Je tedy jasně znát, že otázka profesionalizace lektorů dalšího vzdělávání je nejen aktuální, ale i na různých úrovních a různými institucemi řešená. Lektoři jsou považováni za klíčový faktor efektivity vzdělávacích aktivit, a tedy i vzdělávacích institucí, které tyto aktivity nabízejí, pokud tedy chtějí vzdělávací instituce nabízet kvalitní služby, musí je bezesporu zajišťovat kompetentní lektoři.
Literatura
BEDNÁŘ, Miloš. Etický kodex lektora. Andragogika: čtvrtletník pro vzdělávání dospělých, 1998, č. 2, s. 10–11. ISSN 1211-6378.
BENEŠ, Milan. Andragogika: Teoretické základy. Praha: Eurolex Bohemia, 2003. ISBN 80-86432-23-8.
DVOŘÁKOVÁ Miroslava a Tomáš LANGER. Cesty profesionalizace andragogické práce. Andragogika: čtvrtletník pro rozvoj a vzdělávání dospělých, 2012, č. 3, s. 5–6. ISSN 1211‐6378.
[1] Toto tvrzení lze doložit mimo jiné pohledem na některé evropské standardy kvality – např. ve švýcarském systému EduQua, německém LQW i v českém návrhu ratingu vzdělávacích institucí je kvalita lektorů (v LQW zahrnutých pod širší kategorii personál) považována za jedno z klíčových kritérii kvality vzdělávací instituce.
[2] Studijní obor andragogika, který je možno studovat v prezenční nebo kombinované formě např. na Univerzitě Palackého, Karlově univerzitě nebo Masarykově univerzitě, se sice zaměřuje na vzdělávání dospělých, ovšem profil absolventů těchto oborů není primárně zaměřen na lektorskou činnost v oblasti dalšího vzdělávání, ale spíše na činnost manažerskou.
[3] Certifikace je výhodná pro zákazníky (jednotlivce i organizace) a vzdělávací instituce, neboť umožňuje bez přímého získání vlastní zkušenosti s daným lektorem odlišit lektora, který prošel určitým certifikačním řízením, tedy před nezávislou komisí osvědčil, že disponuje potřebnými kompetencemi, a je tedy u něj možno předpokládat, že bude kvalitní, od lektora, který takovýmto procesem neprošel (samozřejmě o tomto lektorovi nelze předpokládat, že je tím pádem nekvalitní, ale je pak potřeba zjišťovat jeho kvality jiným způsobem). Certifikace je ale výhodná i pro lektory, kteří tak mohou zvýšit vlastní image a mohou tak samozřejmě získat určité výhody na trhu práce.
Autor: PhDr. Miroslava Dvořáková, Ph.D.