Příznivé klima pedagogického sboru – nutná podmínka

Řešit problémy dětí a rodičů ihned, být o nich informován a radit se o dalších postupech tak, jak je to realizováno na ZŠ a MŠ Slapy, je možné pouze v případě příznivého klimatu pedagogického sboru (učitelek a vychovatelek), důsledného, demokratického způsobu řízení ředitelkou školy, jejího „lidského“ přístupu ke kolegyním, stanovení jasných pravidel a dodržování principu transparentnosti.

Z rozhovoru s ředitelkou školy z května 2010: „Já si myslím, že cílem toho, aby škola fungovala dobře navenek i uvnitř, je být upřímný, být rovný, domlouvat se na všem s kantory, aby kantoři věděli téměř o všem… samozřejmě ředitel nemůže prozradit úplně vše kantorům, ale téměř o všem. Důležité je, aby kantoři viděli v řediteli oporu, že za každé situace se bude snažit učiteli pomoct. Neříkám, že když učitel udělá průšvih, že se nemá přiznat, to v žádném případě. Prostě ho přizná, ale musí vědět, jak ho napravit. Dohadovali jsme se s kantory o tom, že je nutné, aby mne včas a o všem informovali. Asi dvakrát se mi stalo, na začátku mé ředitelské práce, že za mnou přiběhl rodič s nějakým problémem a já jsem o něm vůbec nevěděla… to se pak strašně těžko z takové pozice s rodiči jedná. Musí se pak domlouvat na dalších termínech a říct jim, že musím napřed zjistit situaci…

A tak jsem řekla kantorům, že se mi takhle špatně pracuje, že bych byla ráda, kdyby mi učitelé říkali úplně všechno. Ze začátku mi také říkali úplně všechno, každou drobnůstku, která se může napravit jednoduše, že večer někomu zavolá, napíše e-mail… Ale oni se postupem času naučili rozlišovat, co mi musejí říkat a co je pouze třídnictví, třídnická záležitost.

No a dnes se nebojím chodit do práce, nebojím se vstoupit do školy, protože vím všechno, co se v té škole děje. Vím, co se děje jak v družině, tak v MŠ, na ZŠ. Když je jakýkoliv konflikt ve školní družině, tak se vždy napřed oznámí třídnímu učiteli a ten rozhodne, jestli je to tak vážné, aby mi to sdělil nebo ne… Jedná se mi o to, že rodiče vidí, že škola je průhledná. My dospělí si vždycky všechno hned řekneme a já můžu říct rodičům vždy, co se tady děje, a můžeme to společně řešit na místě, pokud tedy mám čas. Za tu dobu, co jsme se takhle dohodli, se mi nestalo, že bych nebyla připravená. Je to samozřejmě i mou praxí, také mi to ze začátku nešlo a musela jsem se učit diplomacii.

Zajímala jsem se o to, zda jsou rodiče spokojeni s tím, že škola vyžaduje tak velkou informovanost a spolupráci:

T: Není to pro rodiče někdy obtěžující? Nechtějí si chránit své soukromí?

R: To určitě ne. Už se mockrát přesvědčili, že když jsem já byla informovaná, tak jsem je mohla bránit, mohla jsem zareagovat okamžitě a hasit problémy hned od začátku, takže z toho vlastně žádné problémy ani nevznikly. A je to o tom, že ředitel musí být diplomat a rodiči navrhnout nějaká řešení a ne to hned řešit jako problém. Když za mnou přijde nějaký rodič, tak já to neberu jako problém, nastolím to jako přátelské popovídání si… Rodiče si zvykli, že se za mnou nebo za třídními učiteli chodí poradit o tom, co mají dělat. S čím si nevědí rady… Dneska za mnou přišla jedna maminka, že jí přišla její dcera, třeťanda… o půl hodiny později, a sdělovala mi, jak zareagovala ona, jak zareagoval tatínek a jestli je to dobře. Když  jsme rozebíraly ten problém, řeklajsem jí, že každé dítě je jiné a jak jsem to řešila já se svými dětmi. A je dobře, řekla jsem jí dále, že se tím zabýváte. Když to vy teď utnete ve třetí třídě, nebudete mít problém pak, až jí bude čtrnáct, patnáct…

Zdá se, že málotřídní typ školy, manažerské kompetence ředitelky školy a příznivé školní klima umožňují získávat informace o potřebách jednotlivých dětí a jejich rodičů do značné míry individuálně a velmi rychle informace sdílet a diskutovat s dalšími zainteresovanými pracovníky školy, rozhodovat o jednotlivých opatřeních, sledovat jejich výsledky a dále je rozvíjet, velmi rychle informovat rodiče a navázat s nimi spolupráci. Výše popsané lze ilustrovat např. na případu popsaném ředitelkou školy v rozhovoru z května 2010:

R (respondentka): … Dáme si schůzku s rodiči, s jednou rodinou máme ve čtvrtek, s další rodinou máme příští úterý a budeme jim tam vyprávět, jak děti reagovaly na škole v přírodě, budeme se jich ptát na to, na čem jsme se domluvili na posledních schůzkách. Například  jsme zjistili u jednoho  chlapečka, že z něj doma neustále dělají malé děťátko a my s ním takhle jednáme vlastně taky, protože se s ním snažíme mluvit podobně jako rodiče. Zjistili jsme, že se začal chovat jako předškolák a ještě možná mladší dítě.

S kolegyněmi jsme se domluvily a na škole v přírodě jsme s ním začaly mluvit jako s chlapem…

T (tazatelka): Kdo inicioval tento experiment začít se k němu chovat jinak?

R: U toho Vašíka (jméno je změněno) jsem to iniciovala já, protože jsme se byli podívat na rozhledně a chodili jsme tam – každá učitelka dvě děti s sebou… a já jsem šla s ním a ještě s jednou holčičkou. Brala jsem ho jako gentlemana, jako muže… No a on byl úžasný, opravdu úžasný… Vůbec jsem ho nepoznávala, protože proti tomu, jak se vždycky choval jako mimino, to teď byla změna. Tak jsem si řekla, že to na něj platí. Kolegyně měla ještě další zážitky, a tak jsme si o tom v noci popovídaly.

Pak jsme si ho pozvaly, pochválily jsme ho, protože se mu něco povedlo, a řekly jsme mu, že se chová jako opravdický chlap… Zeptaly jsme se ho, jestli tím opravdickým chlapem chce být a že už mu tedy nebudeme říkat Vašíku, ale jako velkému chlapovi. Vybral si tedy, jak mu máme říkat. Vašek se mu prý nelíbí, protože mu tak maminka říká, když zlobí. Takže mu říkáme Václave. No a dneska byl hrdý, před všemi jsme jeho a ještě jednoho chlapečka vyzdvihly, že se z nich na škole v přírodě stali muži a že jim teď celá škola bude říkat tak, jak si vybrali. Oni úplně vyrostli, vykvetli, spolupracovali, neflákali se… jinak s nimi před tím byla hrozně těžká práce…

A snad se nám podaří postoupit zase o kousíček dál.

T: A budete tedy ještě v tomhle smyslu nějak pracovat s rodinou?

R:  No právě. Když jsme to lehce naznačili a domluvili si schůzku, maminka se vylekala, ježíšmarjá, co se dělo… Tak jsem ji uklidnila, že naopak, že Vašík dospěl, že je šikovný a že s ní chceme mluvit o této dobré změně. U Vašíka speciálně je to změna úplně skokem…“