8. Autoevaluační desatero

Rozhovory podle osnovy „Autoevaluačního desatera“ byly poprvé realizovány v roce 2006/2007. Za vedení školy se jich účastnily zástupkyně ředitele školy a obě koordinátorky školního vzdělávacího programu, přičemž rozmlouvaly vždy jen s jedním učitelem. V roce 2009/2010 tedy již probíhají rozhovory ve škole podruhé a podoba „Autoevaluačního desatera“ (Příloha 10: Autoevaluační desatero)
je pro tuto příležitost vedením školy upravena. První bod osnovy už nesleduje pouze podílení se učitelů na tvorbě ŠVP, ale na základě prvních zkušeností učitelů s výukou podle ŠVP od nich vyžaduje reflexi k podobě školního kurikula, dále je ještě osnova doplněna o bod vztahující se k podílu učitelů na projektech EU
(4. Možný podíl na projektech EU).

Rozhovory jsou vedoucími pracovníky školy chápány také jako přirozená součást personální práce, neboť se týkají řízení výkonu a profesního rozvoje učitelů. Takto pojatý evaluační nástroj je vedením školy považován rovněž za příležitost, jak ve prospěch dalšího rozvoje školy podpořit pracovně- partnerské vztahy mezi pedagogickými pracovníky a vedením školy. Podle vyjádření ředitele školy „...je to možnost vyjádřit si navzájem ocenění za dobrou práci a projednat další možná zlepšení vzájemné spolupráce.“

Garanci za realizaci rozhovorů s učiteli podle „Autoevaluačního desatera“ má statutární zástupkyně ředitele školy a uskutečnila je ve dnech 10. až 19. května 2010 „... aby se to odbylo v deseti dnech, ono se to nezdá...“ V organizaci rozhovorů dochází ke změně, neúčastní se již „početní přesila“ zástupců vedení. Chybí koordinátorky ŠVP, ale naopak je zároveň přítomno více učitelů. Rozmluva je vedena se dvěma, případně i třemi učiteli naráz. Zástupkyně ředitele objasňuje: „Tentokrát jsem tam byla raději sama  a třeba dva, tři učitelé, ale tak, aby nebyli přímo kamarádi, rozpis jmen byl dopředu oznámen v harmonogramu..., je to tak dobré, učitelé se chtějí před sebou ukázat, předvést...“ Ze své dosavadní řídící zkušenosti uvádí: „Ve dvou i třech reagují uvolněněji a konstruktivněji.“ Na dotaz, zda by nebylo lepší získávat názory učitelů anonymně, říká, že „... se již učitelé nepotřebují vyjadřovat anonymně, jsou ve svých názorech otevření“. Ředitel ji doplňuje: „Není už ta doba, že učitelé něco anonymně hodí do schránky..., jsme tady spolu furt, tak si to řekneme...“

Na rozhovory s jednou skupinou pozvaných si zástupkyně ředitele vymezuje hodinu („hleděla jsem, aby to nebylo déle než hodinu, ...se to pak již jen opakuje...“), z rozhovoru si nedělá závazný záznam ona, ale učitelé sami. Až po absolvované rozmluvě, kdy v závěru „...si řekneme co dál...“, si učitelé vpisují projednané skutečnosti, případně další své postřehy a poznámky k jednotlivým bodům osnovy „desatera“ a poté odevzdávají vypsaný formulář zástupkyni ředitele. Ta tuto část dění glosuje: „...odnesou si a sami dopíší, jinak jsem pořád psala..., a aby neřekli, že jsem tam něco napsala po svém..., někteří to napíší hned, některým to trvá a někteří tam pak píší věci, no... oni si myslí že to dělají, ale není to pravda, vlastně nedělají..“

Odevzdané záznamy i postřehy z rozhovorů pak zástupkyně ředitele celkově zpracovává bod po bodu podle struktury bodů „desatera“. Zjištěné skutečnosti se tak stávají jedním z podkladů pro tvorbu zprávy
o vlastním hodnocení školy (z příslušné vyhlášky vyplývala povinnost tuto zprávu na podzim 2010 vypracovat, nestačí pouze obvyklá každoroční Zpráva o autoevaluaci školy). Se shromážděnými poznatky vedení školy dále pracuje (sebereflexe řídící práce, vymezování rozvojových cílů školy a jejich zapracovávání do plánů školy včetně dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků apod.).

Většina učitelů školy se účastní rozhovorů podle osnovy „Autoevaluačního desatera“ již podruhé, někteří poprvé. Dva učitelé, kteří absolvovali rozhovor již opakovaně, se k nástroji vyjadřují následovně. Učitelka A (výchovná poradkyně školy) říká: „...už to dělám podruhé, po prvé jsme měli obavu, ale teď už znám postup, ...je to možnost zamyslet se, ...se nezdá, že něco už dělám stejně, rutinně, tak mě to donutí, že bych to mohla promyslet, změnit...“ Pokud se týká jejího náhledu na strukturu bodů desatera, odpovídá:
...zatím bych to neměnila.“ Učitel B (vedoucí metodické komise) vzpomíná: „Když se začalo, bylo hodně emocí...“ Na dotaz, zda by přece jen lépe než „desatero“ nevyhovoval anonymnější způsob, říká: „... ani ne, těch dotazníků už je dost. Je nás na druhém stupni jen  jedenáct, stejně se o všem mluví, ...to jsou výhody menšího kolektivu...“

Učitelky D a E se setkání s paní zástupkyní nad „Autoevalučním desaterem“ zúčastnily společně. Obě
s „desaterem“ pracovaly poprvé a shodly se na tom, že se jim jeho osnova zdála málo „návodná“: „Neuměla jsem si představit, co k těm bodům všechno patří, při rozhovoru se to upřesnilo,...ptala jsem se dopředu... “ (učitelka D). „Vyptávala jsem se, no asi polovině bodů jsem nerozuměla, nevěděla jsem, co tam patří, pak se mi to při rozhovoru s paní zástupkyní ujasnilo, pak se mi to už psalo dobře...“ (učitelka E). To, že byly u rozhovoru ve dvojici, jim vyhovovalo: „Ne, ve dvou to bylo lepší“ (učitelka D),  protože „...jsme se i s tou druhou, která taky začíná, shodovaly a doplňovaly“. Učitelka E dodává: „Ale co mě nenapadlo, to jsme se doplňovaly, pak už se mi to psalo dobře...“ Na otázku, zda se jim  jeví – jevilo „desatero“ pro ně nějak přínosné, odpovídá učitelka E (třídní učitelka): „Donutilo mě to se hluboce zamyslet, co je dobrý učitel, dokonce jsme to řešily i u kávy s kamarádkama, ...no jsem nebo nejsem dobrý učitel?..., a kdy budu dobrý učitel a budu vůbec dobrý učitel?“ Učitelka D říká: „Ne, obavy jsem neměla, byla to pro mě jedna z mnoha věcí... je jich moc, spíš se podruhé nachystám lépe, už budu lépe vědět co..., člověk se zamyslí nad věcma, které by ho nenapadly...záznam jsem si pak už dělala sama.“ Doplňuje: „...ani nevyplynulo, že něco potřebuji, vybavení školy je perfektní, pan ředitel to dokáže neskutečně zařídit...“ K podobě „desatera“ nemají zvláštních připomínek, jen upozorňují, že při jeho vyplňování nemohly těžit z dlouhodobějších zkušeností. Učitelka D uvádí: „Nejsem zrovna ta, která by dokázala říct, jestli by v tom desateru něco mohlo být, nemám zkušenosti a neznám to tak do hloubky.“ Učitelka E vysvětluje: „Leccos se mi v té osnově zdálo navíc, mohu srovnávat jen za ten rok, co jsem tu, ale těžko něco víc, ...ani nevím, co vlastně potřebuji,...a nerada slibuji, co nevím, jestli dokážu splnit.