Co je to koučování a na jakých východiscích je postaveno?
Koučování patří mezi metody rozvoje lidského potenciálu. Je založeno na filozofii, že lidé nejlépe rostou, když jim dáme prostor a povzbudíme jejich osobní aktivitu a úsilí. Koučování je také postaveno na důsledném optimismu: každý z nás má v sobě takřka nekonečný rezervoár sil a možností řešení obtížných situací, jen si toho někdy není vědom. A právě od toho je tu kouč. Kouč pomáhá koučovanému nejprve zformulovat cíl, zadání, na kterém budou pracovat. A pak ponejvíce klade koučovanému otevřené, nenávodné otázky, které ho mají přivést k danému cíli.
Jak koučování probíhá?
Nejčastěji to vypadá tak, že se koučovaný a kouč scházejí na společných setkáních, např. jednou týdně či měsíčně, a to podle potřeby na cca hodinu až dvě. Na těchto setkáních koučovaný hledá řešení situací, které nadnesl. Vyřešení jedné takové situace může proběhnout za jedno sezení, ale může trvat i dvě či tři, někdy i více setkání. Např. koučovaný přichází za koučem s tím, že nestíhá. V průběhu další práce se ukáže, že problém nespočívá v organizaci času, ale spíše v tom, že koučovaný si na sebe bere spoustu úkolů, které dělat nemusí. Obtížně např. odmítá prosby blízkých a někdy i vzdálenějších lidí. Během koučování přijdou na to, proč se tak děje. Např. otec koučovanému často říkal, že druhým přece musí vždy vyjít vstříc. Koučovaný zároveň hledá, jak reagovat na prosby takovým způsobem, aby byl sám se sebou spokojený, aby si nepoškodil vztah s prosebníky, ale zároveň uměl prosby odmítnout.
Co je předpokladem koučování? Dá se koučovat každý?
Důležitou podmínkou je dobrovolnost, tj. jen když se koučovaný chce rozvíjet a je na sobě ochoten pracovat, koučování může být úspěšné.
Jak kouč při koučování většinou postupuje?
Důležité je, aby kouč koučovanému neradil, jak má postupovat. Aby neměl jakési „osvícené jasno“, že přesně ví, co je problém koučovaného a co by mu pomohlo. Kouč by se měl chovat jaksi dětsky naivně, vše zkoumat, nic nepovažovat za samozřejmé, na vše se ptát a vést koučovaného ke stanovému cíli, který si důsledně stanovuje koučovaný. Jakmile začne kouč koučovanému radit a říkat mu, co by měl a neměl udělat, přestává se jednat o koučování a začíná se jednat např. o mentoring, tutoring, poradenství apod.
V čem spočívá přínos koučování?
Hlavním přínosem koučování bývá, že řešení, které si vymyslel koučovaný sám, je mu nejbližší. Nejlépe odpovídá jeho situaci, a proto je také koučovaný ochoten se pro něj amortizovat. Cítí se za něj také díky tomu zodpovědný, a když řešení přestane fungovat, bývá většinou vysoce motivovaný ho vylepšit. Nevýhodou expertní rady je to, že nám ji dal někdo jiný – nějaký expert. A když se jeho rada míjí účinkem, můžeme za ním běžet a říci mu: „Je to tvoje vina, špatně jsi poradil“. Za řešení, které nám poradil někdo jiný, často prostě necítíme takovou odpovědnost jako za postup, který jsme si vymysleli my sami.
V čem konkrétně může pomoci učitelům a zástupcům firmy?
Koučování může pomoci objevit nové, dosud skryté varianty a možnosti spolupráce, odhalit dosud neviděný potenciál, jak by mohla škola být užitečná pro sociální partnery a naopak. Díky koučování se např. zjistí, že mezi lidmi ze školy a z firmy, kam chodí studenti na praxe, panuje nedůvěra. Koučování může pomoci pojmenovat, o co se přesně jedná, kde se to narodilo a jak tomu čelit. I v situaci, kdy už jsme zlomili hůl a řekli jsme, že tady nic nepomůže, lze pomocí koučování odhalit nečekané možnosti řešení.
Jak důležitá je osoba kouče a vzájemný vztah koučovaného s koučem?
Osoba kouče je naprosto klíčová. Bez vzájemné důvěry a respektu nemůže koučování fungovat. Pokud koučovaný „svému“ kouči nevěří, koučování pravděpodobně skončí neúspěchem. Je rovněž velmi důležité, aby si kouč a koučovaný na počátku koučování domluvili pravidla a ta aby dodržovali, případně se dohodli na jejich úpravě. Jakmile by kouč koučovanému např. vysvětlil, že mu nebude radit a pak to začal dělat, jednak se přestane jednat o koučování a jednak to začne koučovaného mást, protože kouč dělá něco, co předtím uvedl, že dělat nebude, a tím snadno dojde k poklesu vzájemné důvěry. Důležité je také, aby kouč uměl komunikovat nedirektivně a způsobem, který je partnerský a nikoli mocenský. Jakmile dokáže pro koučovaného vytvářet prostor, podporuje tím vzájemnou spolupráci, jakmile začne tlačit a rozkazovat, koučování začíná ztrácet smysl. Proto kouč klade otevřené otázky, které vytváří prostor, používá množné číslo, např. „my spolu“ místo „já po tobě chci“, mlčí a naslouchá, zveřejňuje své emoce apod. Koučování je velké umění, které se zlepšuje a cvičí zejména praxí.
Lucie Šnajdrová
